9000: Veřejnost proti nenávisti

Stop nenávisti. Iniciativa, kterou během několika dnů podpořilo na 9000 lidí. Vznikla jako reakce na sílící xenofobii a nenávistné výpady vůči migrantům, o jejichž přijetí se nepříliš úspěšně jedná v zemích napříč Evropou, ale i vůči samotným Evropanům, kteří chtějí lidem v nouzi pomoci nebo jednoduše nesdílí jinak velmi rozšířený strach z neznámého. Nyní zaslala otevřený dopis premiéru Bohuslavu Sobotkovi a ministru vnitra Milanu Chovancovi (oba ČSSD).

Hlavním spouštěčem celé akce byla demonstrace na Václavském náměstí, která se konala 2. července 2015 a kde za nečinnosti policie i úřadu Prahy 1 zaznívala nenávistná a rasistická hesla a objevily se i makety šibenic pro „vlastizrádce“, kteří se zastávají „nájezdníků z cizích zemí“.

A právě na tyhle skutečnosti teď signatáři v dopise upozorňují premiéra, ministra vnitra, ale i širokou veřejnost s tím, že „demonstrace se zvrhávají v nenávistné pochody, propagující ideologie v příkrém rozporu s demokracií a právním státem“ a že „zatýkáni a šikanováni policií jsou ti, kteří se nenávisti postaví, ne ti, kdo k ní otevřeně vyzývají“.

Mluvčí výzvy, dokumentaristka Apolena Rychlíková, připomíná, že „společnost postavená na principech základních lidských práv, za kterou Českou republiku pokládáme, se nesmí nechat rozkládat manipulátory, kteří zneužívají lidský strach a nespokojenost k uzurpování politického prostoru a vlivu“.

Ministr Chovanec krátce po demonstraci oznámil, že od policie žádá vysvětlení, proč proti nenávistným projevům nezasáhla. Policie si podle něj musí uvědomit, že šibenice, které někteří účastníci protestního shromáždění nesli, k demokracii nepatří. Zásah nyní prověřuje odbor vnitřní kontroly. Podle Chovancova víkendového vyjádření ministerstvo předalo policii v písemné podobě svůj názor, že byl porušen zákon v několika paragrafech.

Kdo stojí za iniciativou Stop nenávisti?

Text výzvy vznikl jako kolektivní dílo zhruba čtyřiceti lidí a další jej měli možnost připomínkovat. Autoři i podporovatelé zastupují různé názorové proudy, působí v celé řadě rozdílných oborů, jsou mezi nimi akademici, podnikatelé, hudebníci, filosofové, duchovní, publicisté, filmaři, pedagogové, studenti atd. Z veřejně známých osobností například režiséři Helena Třeštíková a Břetislav Rychlík, filozof Miroslav Petříček, historik Michal Pullman, výtvarník a režisér Jan Švankmajer, spisovatelka Radka Denemarková, filmový kritik Kamil Fila, novinář Jiří Peňás, hudebníci David Koller a Moimir Papalescu, signatáři Charty 77 Petr Uhl a Petr Vránek, katolický kněz Tomáš Halík, literární historik Martin C. Putna či senátor Václav Láska.

Za akademickou obec se připojil rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima a také děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Mirjam Friedová, která ve vlastním veřejném prohlášení vyjádřila hrdost nad tím, že mezi těmi, kdo na místě protestovali proti šíření nenávisti, byli i členové akademické obce fakulty.

Výzvu podepsali také rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk, děkan Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity Milan Pol nebo děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík.

O co jde v protiimigračním hnutí?

Kořeny odpůrců přijímání uprchlíků, které si značná část veřejnosti spojuje výlučně s islámem a násilnými projevy jeho údajných stoupenců (od nichž se však muslimové z mnoha zemí hromadně distancují a vznikla i česká vlna Ne mým jménem), sahají ke skupině Islám v ČR nechceme, již vede biolog Martin Konvička.

Ten na základě dlouhé série dezinterpretací a účelově vybíraných informací uměle stvořil nepřítele (= všechny muslimy světa), proti němuž chce údajně chránit společnost.

Kolem Konvičky se objevují lidé známí především z politiky, například poslanci Marek Černoch (Úsvit přímé demokracie), Jana Černochová (ODS) nebo někdejší poslankyně za ČSSD Jana Volfová, kteří s ním vystupovali či vystupují na demonstracích. Aktivní je také člen Strany svobodných občanů Petr Hampl, vystudovaný sociolog, který na svém blogu popisuje, že v létě 2013 na sociální síti pochválil zakopání prasečí hlavy na pozemku, který v ČR měli koupit Arabové. Část členů Svobodných nelibě nesla Hamplovy sympatie k projevené nenávisti vůči muslimům a podala návrh na jeho vyloučení ze strany.

S hnutím sympatizuje také senátor Tomio Okamura, známý množstvím svých xenofobních výroků, který se nyní aktivně připojuje i k akcím Adama B. Bartoše (viz níže).

Koncem minulého týdne se senátor hněval na média, že prý ho nepravdivě spojují s organizací demonstrace na Václavském náměstí, jenže stránky jeho nového hnutí právě tuto demonstraci aktivně propagovaly s tím, že na ní senátor figuroval jako řečník. Pořadatelská Národní demokracie byla uvedena jen drobnějším písmem.

Adam B. Bartoš se označuje za novináře a neúspěšně se pokouší prosadit v politice. Coby autora seznamů tzv. nepřátel společnosti ho vynesl na výsluní bývalý prezident Václav Klaus (označil ho za génia) a prezident Zeman ho pozval na Hrad při příležitosti udělování státních vyznamenání v roce 2013 (Miloš Zeman na Pražský hrad nepozval většinu bývalých premiérů a také dva rektory vysokých škol, kteří jej v minulosti kritizovali). Projevuje se násilnickými verbálními projevy vůči etnickým a náboženským menšinám i vůči svým kritikům a těm, kteří podle něj propagují multikulturní soužití nebo jsou příznivci zesnulého prezidenta Václava Havla.

Konvičkova organizace se od Bartoše a Okamury nyní navenek distancuje, avšak Okamura na jejích demonstracích vystupoval a příznivce mají Konvička, Okamura i Bartoš víceméně společné. A příznivci nyní Konvičkově organizaci tento distanc vyčítají jako chybné štěpení sil. Hnutí se navíc nijak nevymezuje proti nenávistným projevům svých příznivců a ani tyto projevy nijak nereguluje.

Sám Konvička se opakovaně projevuje nenávistnou a násilnickou rétorikou a celé hnutí je v hledáčku BIS jako extremistické s tím, že se dopouští i kyberšikany na svých kriticích. Ve zkratce: hodně mluví o právech žen na emancipaci, ale zároveň je nazývá čubkami. Hodně mluví o svobodě, ale chce upírat lidem právo na svobodu vyznání. Hodně mluví o pocitu bezpečí, ale stoupence jiných názorů šikanuje. Kritizuje násilí, ale sám se ho dopouští.

Co je islám?

(Tento text nemá ambice suplovat encyklopedie, ani zde přepisovat odborné publikace, proto připomíná jen část podstatných skutečností a doporučuje řadu dostupné literatury ve snaze vychýlenou debatu trochu narovnat. Protože zatímco nedávno zesnulý hrdina 20. století sir Nicholas Winton vyzýval mj. k tomu, aby lidé různých kultur a náboženství namísto odlišností hledali to, co je spojuje, česká společnost většinově dělá pravý opak.)

Že jde o jedno ze tří monoteistických náboženství (tj. věřící mají jediného Boha), ví snad každý. Že má tisíce podob stejně jako jiná náboženství (jak připomíná třeba Marek Orco Vácha), o tom už se člověk dočte poskrovnu, resp. komplexnější náhledy a interpretace jsou válcovány populárními zjednodušujícími výklady, které účelově spojují muslimy do jednolitého násilnického bloku (zatímco o křesťanech nikdo netvrdí třeba to, že jsou všichni beze zbytku kreacionisté).

Málo se mluví o emancipovaných muslimkách a vůbec o sekulárních, moderně a demokraticky smýšlejících muslimech, kteří zažili a zažívají mnoho strastí ve svých zemích a které nepochybně najdeme i mezi uprchlíky. Málo se mluví také o tom, že uprchlíci jsou normální lidé jako my, jak zmiňuje v rozhovoru Petr Kostohryz z humanitární organizace Norwegian refugee council a upozorňuje, že v Česku propukla hysterie, vytváří se obrázek nepřítele, který se na nás údajně valí, a politici se na tom jen přiživují.

Islám bývá tradičně považován (nejen) v arabských zemích za nositele obrovského rozkvětu. Islámští vědci Evropu obohatili o nesčetně nezastupitelných poznatků z věd, jako jsou matematika, geometrie, medicína či astronomie.

Jedním z mnoha pozitivních rysů islámu je tolerance. Řada znalců považuje islám za jedno z nejrovnostářštějších a zároveň nejtolerantnějších náboženství už jen proto, že uznává křesťanství i judaismus. Korán přímo svým vyznavačům přikazuje, aby chránili nejen mešity, ale také kláštery, synagogy a kostely, protože zde všude „je uctíván Bůh“.

Židé hledali v minulosti po staletí ochranu právě u muslimských panovníků.

Islám zakázal zabíjení novorozenců ženského pohlaví, rozšířené v řadě míst světa, včetně například starověké Sparty, starověké i středověké Číny nebo u Eskymáků.

Časté je přesvědčení o krutosti islámu, protože přikazuje tvrdé tresty, například sekání ruky za krádež. Tresty měly sloužit spíše jako výstraha, jelikož v 6. století byly věznice v arabském světě neznámou věcí. Rozdíl mezi evropským a islámským právem je v tom, že islámské má za cíl zabránit zločinům předem, kdežto evropské zákonodárství je zaměřeno na trestání zločinců.

Islám též vede lidi ke vzájemnému respektu, úctě, a to bez ohledu na bohatství, postavení nebo kmenovou příslušnost. Podporuje, aby se k sobě lidé chovali laskavě, milosrdně a štědře. Je známo, že pro muslimy je typický neustálý zájem o ostatní, rodinu, sousedy a přátele. Především je v islámu kladen důraz na laskavé chování a zacházení s rodiči (silné příbuzenské vazby), což by v některých případech mohlo posloužit jako vhodný příklad pro naši společnost (Al Oukla in Frouzová, 2005, s. 94-95).

Islám se včlenil do současného moderního světa a stále zůstává pro stamiliony vyznavačů středem všech jistot vrostlých jak do národních dějin, tak do kolektivního vědomí a zajišťuje bezpečnou orientaci v pomíjivosti času (Kropáček, 2011, s. 273).

Mohamed sepsal několik velice progresivních válečných pravidel, kterých se ve středověku museli muslimové bojující proti křesťanům držet. Osobně hlídal dodržování několika pravidel, které byly pro boj nejdůležitější (viz 5 nesmyslných mýtů o islámu, kterým věříte):

* Nesmí se zabíjet ženy, děti a nevinní – tedy ani poustevníci, mniši a náboženští vůdci, kteří nebyli bojovníky

* Nesměl se zabíjet dobytek a jiná zvířata

* Nesměly se spalovat stromy a sady

* Nesměly se ničit studny

Největší teritoria začali muslimové získávat po smrti Mohameda (zemřel v červnu 632 v Medíně) a islám slavil obrovské úspěchy. Korán byl upraven do podoby, která je dodnes platná a užívaná, počet muslimů rychle rostl a byly uskutečněny grandiózní vojenské výboje. Následovníci převzali Mohamedova pravidla a utvořili z nich standardy armády, což je možná důvod, proč podle odborníků muslimové ovládli půlku Evropy, ale během toho projevili takový stupeň tolerance, že by se křesťanské národy měly stydět. Kde tedy vzal islám svou krvežíznivou reputaci? Zatímco křesťanští křižáci své protivníky krutě vraždili, muslimové dodržovali humánní pravidla a dokonce dávali najíst poraženým nepřátelským armádám (zdroj).

Ukázalo se, že dosavadní velmoci dávno zeslábly a zkostnatěly a nemohou čelit náporu pouštních jezdců vedených svěžím náboženským nadšením. Během pouhých padesáti let byla dobyta celá Persie a polovina byzantské říše a v rukou muslimů se náhle ocitlo světové impérium.

Jan Potměšil: Šaría. Úvod do islámského práva

Další literatura:

Al Oukla, J: Závoj si nesundám aneb Postavení žen v islámu očima české muslimky. In: Frouzová M. (Ed.): Závoj a džíny: ženy v islámském světě. Praha, 2005.

Gombár, E.: Moderní dějiny islámských zemí. Praha, 1999.

Gombár, E.: Úvod do dějin islámských zemí. Praha, 1994.

Hourani, A.: Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Hrbek, I., Petráček, K.: Muhammad. Praha, 1967.

Korán. Přel. I. Hrbek. Praha 1972, 1991, 2000.

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu. Praha, 1993 (a další vydání).

Mendel, M.: Džihád. Brno 1997, 2010.

Schulze, R. Dějiny islámského světa ve 20. století. Brno, 2007.

Tauer, F.: Svět islámu. Praha 1984, 2006.

Veselý, R.: Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí. Praha, 1991.