Vystavil se veřejné kontrole a nechal lidem online nahlédnout do procesu vzniku diplomové práce. „Fotky typu nahý Topolánek na verandě za dvacet let nevyvolají vůbec takový poprask jako v době, kdy byly zveřejněny. Stejné kostry ve skříni budeme mít v podstatě všichni,“ říká Pavel Šíma.
Na začátku dubna, necelé dva měsíce před termínem odevzdání diplomové práce, začal Pavel Šíma student politologie na Masarykově univerzitě v Brně přemýšlet, jak se přinutit, aby začal na diplomce intenzivně pracovat a stihl práci odevzdat včas. Upletl si na sebe bič v podobě veřejné kontroly, každý den vkládat na Instagram fotografii s tím, jak za předchozí den v psaní postoupil. Využíval ale i další sociální sítě jako profil na Twitteru či Facebooku, na kterých o svém snažení informoval.
Na například Facebooku vypsal soutěž, ve které lidé hlasovali o tom, co bude muset udělat, když diplomku nedopíše. A především internetová veřejnost měla možnost sledovat vznik diplomové práce v reálném čase díky tomu, že Šíma diplomku psal v Google Docs. Jak se dívá na Projekt diplomka s odstupem času po úspěšné obhajobě a ukončení studia?
Považujete se za exhibicionistu?
Ještě na střední škole jsem se jednou vsadil s kamarádem v době, kdy byly třeskuté mrazy, že druhý den přijdu do školy v plavkách. A opravdu jsem v nich přišel. Psal jsem také do okresního plátku hodně kontroverzní články. Potom na vysoké škole jsem se často ve svých článcích pouštěl do vedení fakulty. Jsem exhibicionista. Nevadí mi vystupovat před lidmi. Projekt diplomka zapadá do této mé povahové vlastnosti.
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz
Byla jediným důvodem, proč jste se rozhodl vystavovat veřejné kontrole na Internetu, snaha přinutit se tak k psaní? Nebo hrály roli i jiné důvody?
Byl to jeden z více důvodů. Slyšel jsem o hodně podobných projektech, kdy se lidé snažili zhubnout nebo dosáhnout něčeho prospěšného pro sebe či pro druhé. Nejběžnější prostředek, jak takového cíle dosáhnout a jak se motivovat, je sázka s kamarádem. Pokud se o něco vsadím, tak mohu o něco přijít a to už může být bolestivé. Když se ale vsadíte veřejně na Internetu, tak vám hrozí, že v případě prohry se navíc vystavíte veřejné haně. Na vlastní kůži jsem si chtěl otestovat, zdali tento princip funguje.
Druhým důvodem, proč jsem se do toho pustil, byla zvědavost. Pojal jsem projekt diplomka jako sociální experiment. Chtěl jsem vědět nejen, jak to zafunguje na mě, ale také, co se obecně stane a jak na to budou reagovat internetoví uživatelé a moje nejbližší okolí. Zajímalo mě, jestli může někoho vědecký text, jako takový, zaujmout jenom proto, že se někdo u toho fotí. Byl jsem zvědavý, zdali se to bude virálně šířit a jestli se toho chytnou média. Jak se na to budou koukat učitelé a jak se zachová můj vedoucí diplomové práce, až se to dozví.
Třetím důvodem byla nepochybně snaha zviditelnit se.
Co vám na to, řekl váš vedoucí práce? Dozvěděl se vůbec o tom?
Doteď vlastně nevím, jestli se o tom dozvěděl. Neměl jsem možnost se ho na to zeptat. Nicméně většina učitelů z katedry politologie o projektu věděla a vedoucí komise při obhajobě zavtipkoval, jestli mám s sebou skrytou kameru.
Jak na to reagovali kamarádi?
Kamarádi na to reagovali mnohem více, než jsem původně předpokládal. Každý den se mě ptali, kolik jsem toho napsal, jak jsem pokročil a jak to, že nepíšu a jsem v hospodě, když bych v ní vůbec neměl být. Časem už to začínalo být i trochu otravné.
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz
Psali vám nebo komentovali vaše snažení i lidé, které v osobním životě neznáte?
V momentě, kdy se toho chytil Reflex a zveřejnil okomentované fotky, které jsem vkládal na Instagram, začali reagovat i úplně cizí lidé. Příspěvky na Twitteru byli převážně pozitivní. S vyloženě negativními reakcemi jsem se nesetkal, i když věřím tomu, že spousta lidí si řekla, že jsem exhibicionista a pošuk. Spousta lidí taky určitě nevěřila, že diplomka se dá napsat za dva měsíce a že to nutně musí utrpět na kvalitě.
Jak se vyvíjel zájem lidí? Měl jste nějakou mediální strategii?
To je oblast, kterou jsem trochu podcenil. Vzniklo to celé z momentálního popudu týden předtím, než jsem začal diplomku psát. Spousta věcí mohla být lépe naplánována, například mediální strategie. Hodně jsem litoval, že v okamžiku spuštění projektu diplomka jsem neměl vlastní web „pavelsima.cz“. Podařilo se mi totiž vygenerovat obrovský traffic, který šel v podstatě do zdi. Bylo z toho je pár desítek followerů na Twitteru. Největší zájem pochopitelně přišel poté, co o mě napsali Reflex a Tyinternety.
Na začátku jste si určil několik bodů, které jste se zavázal dodržovat. Podařilo se vám to? Ptám se proto, že tohle internetoví uživatelé kontrolovat nemohli.
Nepodařilo. Právě proto, že tam chyběla veřejná kontrola. Nechodil jsem každé ráno běhat. Nechodil jsem ani každé ráno spát před dvanáctou tak, jak jsem si předsevzal. Kamarád mi navrhoval, že bych si měl nainstalovat do pokoj webkameru, a potom by ta kontrola byla absolutní.
Proč jste si ji nenainstalovat už na začátku?
Původně mě to nenapadlo. Možná to udělám někdy v budoucnu, například až budu psát disertační práci.
Je to ale přece jen něco jiného než jedna fotka na Instagramu denně. Nevadilo by vám být čtyřiadvacet hodin pod dohledem internetové veřejnosti?
Myslím, že je to už trochu na hraně a zavánělo by to podobnými reality show, jako byli například Vyvolení. Ale každopádně by to byl další zajímavý sociální experiment. Lidé si zvyknou na různé věci. Diplomku jsem psal v Google Docs, díky čemuž mohl kdokoli sledovat, co v daný okamžik píši nebo jak text upravuji. V momentě, kdy na mě poprvé vyskočilo, že se na text někdo kouká, tak jsem dost zpanikařil. Je to asi podobný pocit, jako když poprvé na základní škole máte prezentovat nějaký referát před celou třídou. Rozbuší se vám srdce, ale postupem času si na to zvyknete.
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz
Zaznamenal jste v průběhu psaní někoho, kdo by měl vyloženě připomínky k obsahu práce?
Vědecká komunita, i kdyby se k tomu nějak náhodou dostala, by to asi nebrala příliš vážně. Navíc není úplně běžná věc, abyste vědecký test viděl ve fázi, kdy vzniká. V odborných časopisech čteme už uhlazené články, za kterými nikdo nevidí haldu dat, soubory na ploše, různé dokumenty a knihy. Myslím, že by bylo zajímavé, kdyby vědci takto dávali nahlédnout do své kuchyně. Věda by měla být založena na tom, že se dají verifikovat její zjištění.
Dovedete si představit, že by jednou tento koncept „otevřeného“ psaní závěrečných prací, mohl být standardem, jak se budou psát diplomky?
Je to zajímavá myšlenka. Rozhodně by to přispělo kvalitě a kontrole plagiátorství. Zároveň se ale domnívám, že by učitelé neměli čas sledovat text v průběhu jeho vzniku. Už v současné době je české vysoké školství podfinancované, počet studentů na učitele není optimální a učitelé jsou rádi, že zvládají přečíst hotové texty. Nicméně na školách, kde se studentům chtějí věnovat, by učitelé mohli lépe nahlédnout do toho, jak vlastně studenti pracují a mohli by jim následně více poradit.
Dodržoval jste odlišnou komunikační strategii na Facebooku a Twitteru?
Určitě. Facebook jsem využíval k tomu, aby se o projektu dozvěděli mí kamarádi, kteří mě měli kontrolovat. Na Facebooku jsem také vyhlásil soutěž na téma, jaký mě má stihnout trest, pokud se mi diplomku nepodaří odevzdat včas. Bylo jasné, že na Facebooku zasáhnu hlavně lidi, kteří mě znají a budou mě chtít dostat třeba do prekérní situace a u kterých je současně šance, že pokud mě potkají, tak mě budou upomínat.
Na Twitteru díky hastagům a retweetům máte šanci zasáhnout širší obecenstvo. Twitter tedy v mém případě sloužil primárně k medializaci.
Když se na projekt diplomka díváte s odstupem, udělal byste něco jinak?
Lépe bych to celé naplánoval. Napadá mě, že se to dalo využít komerčním způsobem. Že bych se například fotil v tričku s logem nějaké firmy nebo s nějakými výrobky.
Také mediální komunikace mohla být celkově propracovanější. Dal jsem v podstatě e-mailem vědět pouze několika médiím, která píšou o Internetu a sociálních médiích. Rozhodně bych si hned na začátku udělal ten zmiňovaný osobní web.
Stejně tak bych asi více sledoval návštěvnost dokumentu na Google Docs, protože zpětně dohledat a analyzovat návštěvnost není možné.
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz
Diplomku jste sice odevzdal včas a úspěšně ji obhájil, ale na Google Docs visí stále nedodělaná verze…
Máte pravdu. Je to způsobeno tím, že Google Docs jsou absolutně neschopné v práci s tabulkami. Tudíž jsem byl nucen nakonec přejít na starý dobrý Word, který sice není z uživatelského hlediska také úplně ideální, ale tabulky zvládá mnohem lépe než Google Docs.
Nevadilo vám, že máte diplomku uloženou v cloudové službě a ne fyzicky v počítači? Ptám se proto, že na Internetu je mnoho služeb, na které nahráváme obsah, který si pak jejich provozovatelé v podstatě přivlastní a vydělávají na něm např. Facebook atd.
Doba se mění. Hodnota přestává být v tom starém obsahu. Je hodnotnější, že na internetu uděláte něco, čeho si lidé všimnou, co v daný okamžik ocení a k čemu se budou moci vrátit. Začíná být méně důležité, jestli ve skutečnosti vámi generovaný obsah opravdu vlastníte. Je důležitější, jaký sociální dopad v daném momentu obsah na internetu má, než to, kdo jej ve skutečnosti vlastní.
S nástupem sociálních sítí se změnil přístup uživatelů, co se týče ochoty nechávat ostatním na Internetu nahlížet do soukromí. Považujete to jako exhibicionista za pozitivní?
Nehodnotil bych, zdali je to pozitivní či negativní, řekl bych spíše, že je to nevyhnutelné. Nepochybně to způsobí ve společnosti velké změny. Fotky typu nahý Topolánek na verandě za dvacet, třicet let nevyvolají vůbec takový poprask jako v době, kdy byly zveřejněny. Stejné fotografie, stejné kostry budeme mít totiž ve virtuální skříni v podstatě všichni. Společnost se musí posunout ve vnímání hranic toho, co je to skandál a co už nám nevadí. Víc se bude oddělovat soukromé od veřejného. Bude nám více jedno, s kým politici souloží a bude nás více zajímat jejich činnost.
Představte si ale, že vás někdo vyfotí, jak zvracíte po nějakém flámu a dá to na Facebook. Několik let nato se půjdete ucházet o práci a váš budoucí zaměstnavatel si vás nechá „proklepnout“ a dostanou se mu tyto fotografie do rukou. A na základě těchto fotografií se rozhodne dát přednost jinému uchazeči.
Kdyby Internet v současné podobě existoval už čtyřicet let, tak na každého politika, či známou osobnost budeme mít podobné fotky k dispozici. V momentě, kdy máte takové fotky na každého, tak to přestává být senzací. Společnost se na tyto věci začne nepochybně dívat tolerantněji. Pokud to bude rozumný zaměstnavatel, tak si uvědomí, že každý nějakou takovou fotku má, ne nutně na Internetu, a nebude mu to vadit. Ta změna bude pozvolná, ale hranice vnímání se budou posouvat. Nemyslím si, že by si lidé do budoucna více hlídali to, co o sobě nebo zveřejňují nebo že by to dokonce nějakým způsobem reguloval stát.
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz
Není to trochu ústupek velkým nadnárodním internetovým firmám, kdy uživatelé v podstatě ztrácí vymahatelnost svých práv?
Všeobecně národní státy ztrácejí moc dělat cokoliv, ať už to souvisí v Evropskou unií, globálním kapitálem či Internetem. Nicméně historie ukazuje, že okruh práv třetí, dnes už spíše čtvrté generace, se neustále rozšiřuje. Nejdříve to bylo právo na život, poté právo na svobodné hlasování, následované sociálními právy, jako je právo na osmihodinovou pracovní dobu atp. a v posledních desetiletích je to například zákaz diskriminace při pracovním pohovoru.
Brzy zřejmě přijdou i práva čtvrté generace a jedním z nich možná bude právo mít přístup k Internetu. Historie nasvědčuje tomu, že pole práv se rozšíří a je možné, že i na tyto velké korporace typu Google, si někdo v budoucnu došlápne. I když je třeba říci, že jim například antimonopolní úřady a evropské soudy jdou po krku už nyní.
Díky za rozhovor.
Autor: Martin Vyleťal, Lupa.cz
