Prolomit mužské kvóty

Jaké mužské kvóty? Vždyť se celé roky diskutuje o kvótách pro ženy. A majorita v České republice se shoduje v tom, že jsou nedůstojné, nepotřebné a vlastně by ničemu nepomohly, protože jsou spojené například s rizikem, že by se na místa, která vyžadují vysokou kvalifikaci, dostali lidé nekompetentní. Jsou-li však ženy a muži rovnoměrně zastoupeni v populaci, nikoli však v rozhodujících pozicích v politice, byznysu, médiích apod., společnosti by velice prospělo přestat preferovat jedno pohlaví před druhým. Jinými slovy zrušit mužské kvóty.

Fakt, že jsou ženy stále jen minimálně zastoupeny v řídících pozicích firem či institucí, se nejčastěji připisuje jakési biologické danosti, která nutí ženy volit mezi rodinou a prací. Buď – nebo. Když ale zasadíme údaje za Českou republiku do evropského a dále pak do světového kontextu, zjistíme, že tuzemské poměry jsou v tomto směru velmi konzervativní a že se, možná  paradoxně, řadíme mezi mnoho rozvojových zemí a také mezi země, kde je silně dominantním náboženstvím islám.

Z mapy, v níž jsou zachyceny země podle tzv. Indexu rozdílu mezi pohlavími (Gender Gap Index), se v České republice (a také na Slovensku a v Maďarsku) genderová rovnost vůbec nenosí. Po naprostých propadácích v uplynulých letech, kdy ČR zaujímala až 96. příčku, se v roce 2015 vyhoupla na 81. místo mezi země, jako jsou Albánie, Mexiko, Honduras, Venezuela, Vietnam, Čína, Indonésie, Tádžikistán. Pro zajímavost, Rusko je na 75. místě. Vnímání rovnosti pohlaví je u české veřejnosti výrazně odlišné od jiných vyspělých států.

Jak jsme si ukázali v minulých dílech, ženy jsou reprezentovány na klíčových postech stále jen slabě. Víme, že:

1. Podíl žen v dozorčích radách soukromých firem v České republice činí 39 %, zatímco ve veřejných firmách pouze 20 %. U představenstev je situace horší: podíl žen v soukromých firmách je 21 %, u veřejných pak už jen 12 %.
2. V evropském kontextu má Česká republika podle souhrnných čísel druhé nejnižší zastoupení žen v řídících orgánech veřejných firem.
3. Z genderové mapy je patrné, že poměr žen a mužů v řídících pozicích českých veřejných firem vychází velmi nepříznivě pro ženy 16 % : 84 %.

Moc nemluvit a do ničeho důležitého se nemontovat

Ženy byly dlouhá staletí z historicky podmíněných důvodů vyloučeny (a stále ještě ve velké míře jsou) z účasti na veřejném dění. Naopak v soukromé sféře, ve smyslu každodenní péče o děti a další závislé osoby či ve smyslu samotné práce v domácnosti, zůstávají muži výrazně pasivnější než ženy. V obou těchto oblastech mají na základě argumentu spravedlnosti a rovnosti muži a ženy právo na rovný podíl a rovné zacházení.

V českém veřejném diskurzu převažuje přesvědčení, že ženy rovná práva a příležitosti mají, jen se neumí nebo nechtějí v řídících pozicích prosazovat a jaksi přirozeně tíhnou k pomáhajícím a pečovatelským rolím. Z řady průzkumů je ale známo, že jsou ženy do těchto rolí tlačeny společností, která předpokládá, že se jich zhostí právě ony.

„Nelze srovnávat rozhodovací pozice s pozicemi pečujícími. To je na úrovni argumentu, proč ženy nechtějí pracovat v dolech?“ říká genderový expert Tomáš Pavlas z organizace Otevřená společnost. „Na to lze jednak odpovědět, že existuje řada fyzicky náročných profesí, které zastávají téměř výlučně ženy, třeba šičky, a kde prakticky nepotkáme muže. Je naprosto legitimní, že ženy usilují právě o ty rozhodovací pozice, protože právě na nich se rozhoduje i o jejich životech, a demokracie je založena na principu reprezentativnosti. Vzhledem k počtu řídících pozic ve státních firmách je zde jistě dost žen, které o tyto pozice usilují, mají kvalifikaci – ale nemají šanci.“

Hlavně být krásná

Jako jediná republikánská ženská kandidátka na post prezidenta Spojených států musela Carla Fiorinová čelit výtkám ohledně svého vzhledu. Není v tom jako žena zdaleka sama, zatímco politici-muži zůstávají podobných odsudků ušetřeni a veřejnost jejich vzhled nijak nespojuje s jejich schopnostmi. Podle politologů některým voličům může vadit její image přísné šéfky, která se téměř neusmívá. „Jestliže se žena voličům nedokáže zalíbit, automaticky ji považují za méně kvalifikovanou. S tímto se muži potýkat nemusí,“ řekla BBC Adrienne Kimmellová, která se zabývá rolí žen ve volbách. Bývalá podnikatelka ale projevila silnou sebejistotu: „Američané chtějí vidět, kdo skutečně jste. A upřímně, ne každá příležitost si žádá úsměv. Nelze se usmívat, když mluvíte o nebezpečích, jakým ve světě čelíme, ať už pocházejí z Blízkého východu, nebo od Vladimira Putina,“ řekla novinářům Carly Fiorinová.

Stejnou razanci projevovala ve své profesi špičková architektka Zaha Hadidová, která po celou svou velmi úspěšnou kariéru opakovala, že ženy musí pracovat výrazně tvrději než muži, aby se prosadily. Vynikající designérka a vysokoškolská pedagožka bořila jeden mýtus za druhým a nemazlila se ani s předsudky týkajícími se genderu: „Jak vás vůbec mohlo napadnout, že bych jako žena-architektka nezvládla parádní mrakodrap?“

Zaha Hadidová zemřela letos na konci března a její profesní kolegyně při té příležitosti mimo jiné poukazovaly na sexismus a mnohé genderové předsudky a diskriminaci v architektuře. Na stránkách deníku The Guardian zmiňují například skutečnost, že někteří klienti trvají na tom, že v architektonickém týmu nebudou pracovat ženy. Deník dále poukazuje na to, že architekturu sice studuje 46 % žen, avšak registrovaných architektů v praxi je 76 % mužů.

Jak fungují mužské kvóty?

„Byla jsem v porotě soutěže pro mladé aktivní lidi, kterou pořádá Člověk v tísni. Měli jsme vybrat pět z patnácti do dalšího kola a zbývalo nám obsadit poslední místo ke dvěma holkám a dvěma klukům. Rozhodovali jsme se mezi holkou a klukem. A režisér z týmu filmařů, kteří o projektu natáčejí pořad, říká: ‚Ale když vyberete holku, tak jich tam bude moc.‘ Já se naprosto klidným hlasem a navíc s úsměvem zeptám, jestli to bude cítit podobně, když to bude naopak. On a několik dalších lidí se zatváří, jako bych jim klekla na krk a takovým tím tónem ‚prosímvás uklidněte někdo tu rozzuřenou feministku‘, říká: ‚Já věděl, že vstupuju na tenký led.‘ A tvářil se, jako bych byla nějaký fanatik,“ popisuje svou nedávnou zkušenost novinářka Sylvie Lauder, která působí v týdeníku Respekt.

Jiný příklad z praxe najdeme na půdě České televize. Pracovníci tohoto veřejnoprávního média se otevřeně zmiňují o tom, že na pozice redaktorů a reportérů se hlásí viditelně více žen než mužů a že instituce velmi hlídá, aby jedno pohlaví nepřevažovalo nad druhým. Jinými slovy uplatňuje nepsané mužské kvóty. Toto ovšem neplatí pro vedoucí pozice, jak Datová žurnalistika analyzovala loni. Ve vedení médií jsou naopak muži výrazně v převaze. Programový šéf Milan Fridrich se na toto téma vyjádřil na loňském Kongresu žen, který se konal v Praze a kde bylo jedním z témat zastoupení žen ve vedoucích pozicích v médiích. „Je to klasický mocenský boj. Tak si ta místa vybojujte, dámy,“ nechal se slyšet v hlavním diskusním panelu.

A do třetice příklad z politiky. Politoložka Jana Smiggels Kavková, ředitelka organizace Fórum 50 %, se velmi často setkává s političkami — formálně i neformálně. „Proměny v chování žen v přítomnosti svých mužských kolegů a bez jejich přítomnosti, jsou obrovské. Věcné debaty na téma gender a související problematiky, například snahy skloubit práci a rodinu, se konají bez přítomnosti mužů. V jejich přítomnosti jsou tato témata víceméně tabu,“ popisuje Jana Smiggels Kavková své zkušenosti. Z jakého důvodu se nedaří vést debaty o rolích mužů a žen a jejich zastoupení ve veřejné sféře právě s muži? „Je to natolik nepopulární a nepochopené téma, že žena, která se do toho pustí, v politice skončí. Jednoduše se nedostane na volitelné místo na kandidátce.“

V dalších dílech si představíme, jak genderovým předsudkům dospělých podléhají děti, jak jsou ženy od dětských let vedené k submisivitě vůči mužům, a nevyhneme se ani rovnosti odměňování za práci.