Odjela.
A na zrcadle v předsíni mi nechala přilípnutej kus papíru se seznamem úkolů.
Kočky
Suchary
Konzervy
Záchody vynášet
Pití!!!
Nevěřila, že to všechno zvládnu bez psanejch pokynů.
Kytky ZALÍVAT DENNĚ.
Miluju tě!
Pokaždý, když se na ten seznam podívám, popadne mě chuť jej strhnout, ale neudělám to, chci jej mít na očích, protože… třeba bych na to fakt zapomněl.
Ale třeba si to jen namlouvám, třeba to tam chci nechat, aby to tam bylo, až se vrátí a zeptá se: Dával jsi kočkám nažrat, napít, zalíval jsi kytky? A já pak budu moci jen mlčky ukázat na ten kus papíru, jasně, vždyť jsem to měl celou dobu na očích, jak bych mohl zapomenout, sakra miláčku…
Nad monitorem v obýváku seznam dalších úkolů.
Zaplatit složenky. Zaplatit povinný ručení. Zlikvidovat počítač. Zalívej kytky!! Zase ty kytky.
Sedím u počítače, prohlížím zpravodajský weby, porno, nový trailery, porno…
Občas můj pohled padne na ten seznam.
Vím, měl bych asi kliknout na záložku s bankovním účtem a udělat převod, ale neudělám to. Ještě ne. Nechám si to na poslední den, kdy přijede…
Co to je? Malá, soukromá vzpoura?
Pak.
Přijde mi sms.
Nezapomeň umejt to nádobí! Miluju tě!
No jo, nádobí. Je tam už tři dny a pořád ho přibejvá. Dno dřezu už je pokrytý šedym šlemem. Sítko ucpaný všelijakejma kouskama zeleniny, ovoce, brambor, těstovin. Bude to vyžadovat práci s gumovejma rukavicema.
Hledám ty rukavice.
Kam je jenom dala? Musim postupovat logicky, já bych je dal do skříňky pod dřez. To dá rozum, jsou tam nejblíž. Ale nejsou tam. Tak nad dřez? Ne… sakra.
Mám jí napsat sms, aby mi napsala, kde jsou ty rukavice?
Ne budu zas za blba.
Copak ty nevíš, kde máme gumový rukavice?
Umeju to bez nich.
Byt je bez tebe tak tichej a prázdnej.
Chodím po něm a vůbec nikdo na mě nemluví, jenom kočky běhaj z místnosti do místnosti a občas se zastaví v půlce skoku a hodí po mně pohledem, jako by chtěly zkontrolovat, jestli tady pořád jsem. A koukaj na mě, dokud já na ně koukám, pak odvrátím hlavu a ony dokončí skok na imaginární myš nebo skočí jedna druhý do cesty a totálně ji překvapí, aby ta druhá jí to mohla za pár minut oplatit, a když toho maj dost, lehnou si a lížou si kožichy a natáčej hlavu jako periskop. Jo, kočky…
Tichej a prázdnej.
Nejsou tu žádný slova, jen ty, co se mi líhnou v mozku. Přemýšlím o harmonii, o akordech, jak hmota ovlivňuje ducha, že hudba je vlastně duch a co jinýho jsou vlastně slova, než pokus hmoty o zachycení ducha… připadá mi, že to nejsou myšlenky nijak objevný, ale tady v tom tichu je nějak víc cítit závažnost jakýhokoli objevu, kterej udělám.
Jenom v tichu se člověk může vážně zaobírat duševní prací. Líně se zhoupnu v koženkovým křesle s opěrkama. Možná bych si měl ubalit cigáro nebo dojít do večerky pro lahev vína. Nad monitorem je nástěnka a z ní na mě svítí úkoly.
KYTKY,
vynášet koš,
pojistit se do Indie.
Zařídit…
Ty kytky zas dopadnou. Určitě čekaj, až přijedeš a zachráníš je. Listy se jim drobně chvějou, když se na ně podívam. Veliký, zelený listy, který čekají na zarachocení klíče v zámku. Vstanu a půjdu tě přivítat. To zas bude slov.
Umyl si to nádobí?
Půjdeme do kina?
Je nějakej koncert, budou tam mý kamarádky, chci tam jít! Půjdem? Proč ne? Ty bys jen seděl doma u toho svýho počítače a dělal, že píšeš.
A tak tu sedím sám v tichým bytě u počítače a dělám, že píšu.
A víš co? Je mi moc dobře. Protáhnu to do tří do rána. Venku za sklem se měsíc obezřetně přesouvá a nic mě neruší.
Zajímalo by mě, kdy nám kdo úspěšně nakecal, že opravdu nutně potřebujeme ženy.
Jdi do kláštera, Ofélie… nebo tak nějak.
…
Věnováno všem skvělým ženám, které jsou tak hodné a starají se o nás.
