Ve vykonstruovaných politických procesech 50. let odsoudili komunisté k smrti přes dvě stovky svých odpůrců, další tisíce lidí zahynuly ve vězení a na čtvrt milionu lidí bylo uvězněno v žalářích a pracovních táborech. Jen za éry Klementa Gottwalda, od 25. února 1948 do 14. března 1953 bylo v Československu popraveno z politických důvodů 189 osob. 27. červen, den úmrtí Milady Horákové, si demokratická veřejnost připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu.
Jednou z prvních obětí politických procesů byl generál Heliodor Píka, odsouzený v lednu 1949 k trestu smrti za údajnou velezradu, avšak podle historiků se ho režim zbavil z úplně jiných důvodů: jako šéf československé vojenské mise v Moskvě měl totiž dokonalý přehled o hrůzách v sovětských vyhlazovacích táborech, ale také o katyňských vraždách. Politických procesů po smrti generála Píky rychle přibývalo, začátkem roku 1950 už režim dobudoval síť 422 pracovních táborů a věznic. V květnu 1950 bylo z politických důvodů vězněno 11 026 osob.
Milada Horáková představuje jeden z nejkřiklavějších příkladů komunistické zvůle v 50. letech. V zinscenovaném procesu řízeném sovětskými poradci a nazvaném Horáková a spol. režim demonstroval tvrdý postup vůči svým odpůrcům. Spolu s Miladou Horákovou byli odsouzeni k trestu smrti další tři lidé: Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal.
Padla ale i čtyři doživotí a dalších pět lidí bylo odsouzeno na celkem sto deset let. Mezi odsouzenými byla také Fráňa Zemínová, česká politička národně socialistické strany a představitelka ženského emancipačního hnutí. Přestože po Únoru 1948 odešla z politického života, byla po roce a půl zatčena a v roce 1950 ve svých 68 letech, odsouzena ke dvaceti letům vězení. Po jedenácti letech jí byl zbytek trestu prominut při velké amnestii A. Novotného v roce 1960.
Milada Horáková jako jediná odmítla po vyslechnutí rozsudku požádat prezidenta Klementa Gottwalda o milost, a přestože za její omilostnění prosily takové osobnosti jako Winston Churchill nebo Albert Einstein, Gottwald její rozsudek podepsal.
Kromě proseb o omilostnění obdržel prezident Gottwald také množství rezolucí od pracovních kolektivů, které žádaly smrt pro „zlotřilou chamraď“, „zavilé zločince“ a „krvavé psy“. Historici uvádějí, že výzev od skupin i jednotlivců přišlo 6300. V roce 1952 se začalo vzájemně vyvražďovat i nejvyšší vedení Komunistické strany Československa, podobně jako se strana takzvaně „očišťovala“ ve stalinistickém Sovětském svazu. V procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským bylo vyneseno a provedeno 11 rozsudků smrti.
Milada Horáková začala studovat dívčí reálné gymnázium v Korunní na Vinohradech. Na 1. máje 1918 se zúčastnila nepovoleného protiválečného průvodu a na základě udání byla ze školy vyloučena. Středoškolská studia dokončila na dívčím lyceu ve Slezské a následně vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Od mládí projevovala silné sociální cítění, ať už svým vstupem do Československého červeného kříže, nebo na pražském magistrátu v referátu nadací či v oddělení péče o matku a dítě, kde nalezla své uplatnění jako právnička. Stále více se zajímala o postavení žen v nové republice. Působila v Ženské národní radě, připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. V roce 1925 se Ženská národní rada začlenila do Mezinárodní ženské rady. Milada Horáková zastupovala české ženy i na mezinárodním fóru a při navazování styků s ženskými organizacemi v zahraničí cestovala do řady evropských zemí.
Na začátku července 1940 byla spolu s manželem zatčena a téměř dva následující roky protrpěla ve vyšetřovací vazbě gestapa, které ji podrobovalo tvrdým výslechům. Další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn i její manžel. Období od 22. června 1944 prožila v soudní vazbě německého lidového soudu ve věznicích v Lipsku a v Drážďanech a souzena byla 23. října 1944. Verdikt zněl osm let káznice (původní jí byl navržen trest smrti). K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.
V říjnu 1945 byla Milada Horáková zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Byla také činná jako místopředsedkyně ve Svazu osvobozených politických vězňů a usilovala též o obnovení činnosti Ženské národní rady. Noskovo komunistické ministerstvo vnitra ale nemělo o obnovení registrace této organizace zájem. Místo toho vznikla Rada československých žen, kde působila v předsednictvu.
Na parlamentní půdě Milada Horáková mimo jiné prezentovala názor, že by se Československo nemělo izolovat od světa a orientovat se výhradně na Sovětský svaz. Jako předzvěst budoucích procesů je zachycen tehdejší postoj komunistického poslance Antonína Zápotockého, který už tenkrát zdůrazňoval aktivní roli „dobře instruovaného prokurátora“, jenž musí viníka usvědčit za každou cenu, neboť „úkolem prokuratury není soudit, zda obviněný je vinen, nebo nevinen, zdali zde byly nějaké polehčující okolnosti…, ale položit na váhu všechno, co viníkům přitěžuje a co je usvědčuje“.
Komunistická státní bezpečnost Miladu Horákovou zatkla v září 1949. Poslankyně absolvovala mnoho výslechů, při nichž vyšetřovatelé hledali, z čeho by ji obvinili. Na základě výpovědí J. Kopeckého, bývalého diplomata a spolupracovníka ze zahraniční komise národně socialistické strany, se začalo rýsovat, kudy se proces s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ bude ubírat. Svou roli zde sehrál zájem vedení KSČ o diskreditaci stoupenců bývalých demokratických stran a politické emigrace. Demokratický politický odboj nesměl být souzen jako takový, ale jako špionážní expozitura imperialistických mocností, především USA. Z vlastenců a vězňů gestapa bylo potřeba „vyfabulovat“ válečné štváče a zrádce lidově demokratického zřízení.
Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. –
Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. –
Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. –
Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. –
Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem!
Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.
Milada.
Praha, věznice Pankrác dne 27. 6. 1950 ve 2:30
Detailní životopis dr. Milady Horákové, z něhož tento text čerpá, najdete na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.
