Zrovna takhle se nakonec ptal mladý režisér a scénárista Andrew Jenksem (*1985), producent filmu Room 335, když se mu nedařilo uspět v amerických domovech pro seniory, aby v některém z nich získal na měsíc ubytování. Paradoxně právě otázka, která odkazuje k problematice věkové diskriminace, s níž se senioři potýkají, mu nakonec otevřela dveře do jednoho z takových domovů na Floridě. Mladý muž pak ve filmu zaznamenává své obavy před vstupem do domova, postupné navazování přátelských vztahů s rezidenty a objevování jejich osobností skrytých za vrásčitými tvářemi. Řeší s nimi smysl života i otázku partnerství a sexu, ale i jejich nemoci a omezení, a dokonce i smrt jedné z klientek domova, které nakonec celý dokument (později ověnčený mnoha cenami z různých filmových festivalů) věnoval.
Zkušenost mladého tvůrce ukazuje, že se to strašidelné slovo ageismus (věkově podmíněná diskriminace) může za jistých okolností dotknout kohokoli. A také že může být dost komplikované proniknout do homogenního prostředí bez ohledu na to, jaká konkrétní skupina lidí toto prostředí utváří.
Jednoznačně nejvíce se ageismus dotýká seniorů nebo lidí blížících se důchodovému věku. Z minulých dvou dílů víme, že ⇒ generace 55+ je zdravější a šťastnější, než si většinová společnost myslí, a že ⇒ ne každá země umí potenciálu této věkové skupiny využít.
Chybí respekt a férové jednání
Na několika jednoduchých grafech se nyní pokusíme ageismus shrnout do ucelenější podoby. Věkově podmíněná diskriminace se samozřejmě týká kromě zaměstnání i běžného nepracovního života. Jak ukazují opakované průzkumy nejen mezi respondenty, jichž se problematika přímo dotýká a kteří se dělí o své zkušenosti, ale i mezi celou populací, jde o citlivé a velmi vážné téma.
Přestává však být tématem okrajovým. Důvodem je demografické stárnutí, které v Evropě nabralo jako velké celospolečenské téma nový rozměr, kdy se pozornost přesouvá od stárnutí individuálního k celospolečenskému (podle Českého statistického úřadu bude v roce 2101 průměrný věk obyvatel ČR padesát let). A s ním i fenomén ageismu, jehož podstatou je stereotypizace, předsudky, negativní postoj mysli vůči seniorům.
Takto se cítí Evropané ve věku 55 a více let. Minimálně třetina prožila na vlastní kůži špatné zacházení, či dokonce napadení a obtěžování kvůli svému věku (graf vpravo).
Data vycházejí z průzkumu Evropské nadace pro vědu a jejího projektu ESS).
Tmavě modrý graf zobrazuje nálady stejné skupiny obyvatel (ve věku 55+) v jednotlivých evropských zemích. Data tentokrát vycházejí z průzkumů Eurostatu a v grafu jsou zachyceny všechny země, kde považuje diskriminaci v souvislosti se svým věkem za velmi rozšířenou více než polovina respondentů.
V dalších dvanácti zemích (například ve Finsku, Švédsku, Nizozemsku, Belgii nebo Rumunsku a Řecku) je podíl těchto obyvatel více než 40 %.
Nad 30 % obyvatel pociťuje diskriminaci kupříkladu v Německu nebo v Rakousku a zcela se vymyká Irsko, kde si ageismu jako rozšířeného problému všímá 19 % obyvatel ve věku 55+.
Opakované kvalitativní i kvantitativní průzkumy ukazují, že tento – řekněme – diskomfort starší generace ve společnosti je způsobován mnoha mýty rozšířenými mezi majoritou. Profesorka Helena Haškovcová ve své knize Fenomén stáří uvádí pět hlavních:
- Mýtus homogenity: staří lidé nám připadají všichni stejní zevnějškem, myšlením i jednáním
- Mýtus neužitečného času: devalvuje období stáří na nicnedělání, je založen na představě, že ten, kdo nepracuje, není užitečný
- Mýtus ignorace: ten, kdo společnosti nepřináší přidanou ekonomickou hodnotu, se nemůže rovnat s produktivními lidmi, a proto není třeba se o něj nějak zajímat
- Mýtus falešných představ: většina lidí si myslí, že starý člověk si nárokuje ekonomicko-materiální zabezpečení, což starého člověka činí spokojeným
- Mýtus zjednodušené demografie: jde o představu, že stáří začíná vstupem do starobního důchodu, čímž končí smysluplná část života, a pokud zůstane senior pracujícím i v důchodovém věku, nejsou mu svěřovány klíčové úkoly či zodpovědná funkce (skutečně se v dnešní době nemůžou znalosti určité problematiky, např. informační technologie, porovnávat mezigeneračně, ale to ještě nutně nemusí znamenat, že v jiné oblasti nemůže děd svého vnuka poučit
- Mýtus schematismu a automatismu: starý člověk je označován jako nemyslící anebo nemající právo myslet
Socioložka Lucie Vidovičová pak upozorňuje na informaci, která stojí za zvláštní pozornost. Loni ji prezentoval Axel Börsch-Supan, profesor z Max Planckova Institutu a jedná se o mýtus, že staří „žijí a pracují“ na úkor mladých. Sociolog poměrně jednoduchým srovnáním dat ukázal, že země, které vykazují vyšší výdaje na penzijní systémy, vydávají zároveň více i na mladé rodiny; nejedná se tedy o trend „buď, anebo“ tolik typický pro paniku z demografie. A obdobně, trendy v nezaměstnanosti mladých nekopírují vývoj v zaměstnanosti seniorů, jak by tomu muselo být, kdyby „staří brali mladým práci“. Tyto a další podobné závěry zcela přesvědčivě (znovu) prokázaly významnou roli dlouhodobých a mezinárodně srovnatelných výzkumů v této oblasti.
Doba se mění rychleji než předsudky
Jestliže je věková struktura společnosti utvářena na základě formálních věkových norem (např. v 18 může být volen do poslanecké sněmovny atp.), je snadné dovodit, že samotné zákony se podílejí na tvorbě věkových norem a do určité míry také na diskriminaci, která z těchto norem vyplývá.
Právní řád formálně odděluje dovršením určitého věku jednotlivé věkové generace (nejsilněji v případě plnoletosti a odchodu do penze).
Příslušníci jedné věkové skupiny mají tendenci distancovat se od druhé (mladí lidé od starších, starší od mladších apod.). Lidé s vysokou tendencí k segregaci více akceptují věkové bariéry ve společnosti a akceptace věkových bariér je úzce spojována s věkovou diskriminací.
Jak se na lidi pokročilejšího věku nahlíží na pracovním trhu, ukazuje náš cloud, který vychází z průzkumů mezi velkými evropskými zaměstnavateli.
Generace 60-65 let: Ani pětina se necítí být stará
Zatímco naši prarodiče běžně odcházeli v padesáti letech do důchodu, řada dnešních šedesátníků i pětašedesátníků stále ještě pracuje, nebo by chtěla, či dokonce měla. Přitom právě tato skupina lidí má největší problém práci získat.
Neplatí to pro všechny oblasti plošně, například ve vzdělávání, technických činnostech, ve vědě nebo v administrativě se starším lidem práce hledá o něco snáz. A existují i pozice, kde mladí lidé nemohou zkušeným kolegům konkurovat. Personalisté zmiňují, že kupříkladu v oblasti likvidace velkých pojistných událostí či odhalování pojistných podvodů jsou zkušenosti starších pracovníků nezbytné.
Pro některé pozice může být věk skutečně překážkou, ale zaměstnavatelé připouštějí, že většinou jde spíš jen o stereotypy z obou stran. Starší lidé nemají příliš sebedůvěry a mladší si zase nejsou jistí, jak se k nim vlastně chovat či jak k nim přistupovat.
Specialisté na pracovní trh a personalistiku uvádějí, že ideální by bylo přesvědčit širokou veřejnost, že stáří není na obtíž, ale že vyzrálejší generace naopak může zachránit současný trh, protože řada míst z běžných, nikoli jen specializovaných technických profesí je neobsazená.
Dochází tak k paradoxní situaci: starší generace si přeje a může být stále prospěšná, ale není o ni zájem. Přitom jen necelá pětina lidí z generace 60-65 let se vnímá jako stará.
Ageismus ve zdravotnictví je alarmující
Jinou, neméně důležitou oblastí, kde jsou předsudky vůči vyššímu věku velmi nebezpečné, je zdravotnictví. Průzkum zneužívání a týrání starších lidí, který před třemi lety provedlo Fórum pro pomoc starším, ukázal, že starší lidé mají nejvíce zkušeností se zneužíváním různými subjekty (osobami, organizovanými skupinami), na druhém místě bylo zneužívání v rodinách a na třetím špatné zacházení ve zdravotnických službách (podceňování, neochota poslat na specializované vyšetření, zlehčování zdravotní situace, nevhodné chování personálu).
Kde se předsudky berou na místech, kde by člověk čekal velké zkušenosti se starší generací, a tedy i jejím pochopením? Brněnská vysokoškolská pedagožka Andrea Pokorná, která se specializuje na pečovatelskou praxi u seniorů, dokonce uvádí, že se v ošetřovatelské péči ageistické postoje vyskytují častěji než v běžné populaci, protože zdravotníci, kteří se o seniory starají, považují jejich problémy za běžné a projevy stárnutí za typické pro všechny dlouhověké osoby. Sestry se ve své praxi často setkávají se seniory s nejrůznějším omezením, které následně připisují všem starším pacientům, aniž by je objektivně posoudily.
Ageismus v ošetřovatelství je velký problém, protože přímo ovlivňuje pacienta, snižuje jeho sebedůvěru a ohrožuje jeho autonomii. U seniorů dochází k internalizaci ageistických postojů a chovají se tak, jak tomu odpovídá negativní stereotyp (převezmou pasivní, závislou roli).
Některé studie naznačují, že ageismus má vliv i na úmrtnost pacienta, protože pozitivní vnímání sebe sama má větší vliv na prodloužení života, jako například snižování vysokého krevního tlaku či cholesterolu (Levy, Slafe, Kunkel, Kasl 2002 In Simkins, 2008).
Závažným důsledkem předsudků vůči starším lidem je to, že se při diagnostice a léčbě upřednostňují mladší lidé. Ve vztahu k přidělování léčby může nedostatek zdrojů vést k diskriminaci starších pacientů na základě přesvědčení, že potřebují léčbu dražší nebo že mají kratší „životnost“, a proto by se měly zdroje přesměrovat na mladší lidi, od kterých se očekává, že budou žít déle. Věk proto lze často nazvat jako kontraindikaci pro mnohé diagnostické a léčebné výkony (Bowling, 1999). Předsudky poskytovatelů zdravotní péče vůči seniorům mají za následek vyloučení starších pacientů z klinických studií a také neochotu pokračovat v kurativní léčbě. Některé výzkumy naznačují, že věk pacienta a ageistické postoje poskytovatele zdravotní péče přímo ovlivňují to, jak s pacientem komunikuje a léčí jej (Simkins, 2008).
Ilustrace: Kateřina Sidonová, detail
Projekt Síť ambasadorů a ambasadorek proti ageismu v médiích Alternativy 50+, o. p. s. je podpořen Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR v dotačním programu na podporu veřejně účelných aktivit seniorských a proseniorských organizací s celostátní působností.
