Na mé poslední návštěvě u filmového kritika, publicisty, překladatele a bytostného levicového intelektuála Antonína Jaroslava Liehma u při příležitosti dokumentární rekapitulace jeho života (a tudíž i velké části naší novodobé historie) se řeč stočila na Velkou hospodářskou krizi z konce dvacátých let. „Tehdy, to jsem byl ve třetí třídě, přišla třídní učitelka s oznámením, že počínaje dneškem musí si každý zámožnější spolužák brávat nějakého z chudších minimálně dvakrát týdně k sobě domů na oběd. Je prý celosvětová finanční krize a hrozí, že některé rodiny ještě o něco zchudnou a nezvládnou se ani relativně akorátně najíst.“ (Text původně vyšel pod názvem Obnažené hodnoty v A2larmu.)
Když uviděl ve tváři můj naprosto šokovaný výraz, dodal: „Ani na vteřinu nenapadlo nikoho ve třídě přemýšlet nad tím, proč je to důležité. Brali jsme to jako samozřejmou povinnost těch, kteří na tom byli lépe.“ Fakt, že byla doba, kdy v naší společnosti reálně existovala solidarita, sounáležitost a vědomí důležitosti vzájemné pomoci, se dneska jeví jako absolutní sci-fi. Během posledních tří měsíců se totiž podařilo prolomit hranice nenávisti a agrese daleko za dříve myslitelné horizonty. Snaha o debatu nad problematikou uprchlických kvót odkryla nejedno společenské trauma a vrhla nás do vleku bezmocnosti a strnulosti, jež všechny náhle obnažily víc, než jsme si kdy představovali.
Ukazuje se totiž, že zdaleka nejde o necelých 1 300 uprchlíků, které nám EU nařídila přijmout, ale o dlouho přehlížené narůstání pocitu ohrožení velké části společnosti, doprovázené její plíživou radikalizací. Právě v takových chvílích je ale důležité si připomínat, že se podobné věci nedějí jen tak, ale že jsou důsledkem hned několika různých selhání, jichž jsme se dopustili. A že údiv nad tím, že je najednou samozřejmostí vyjadřovat se v rozporu s Deklarací lidských práv a svobod, by neměl být doprovázený pouze dalším kolem odsouzení těch, kteří se k tomu uchylují.
Když selžou elity…
Česká republika se podle posledních výzkumů ocitla mezi pěticí států, které mají v Evropské Unii nejnižší minimální mzdu. Levnější pracovní síla je v rámci Unie jen v Rumunsku, Bulharsku a Litvě. Zároveň se dvojnásobil počet vyloučených lokalit a počet Čechů, kteří se pohybují na těsné hranici chudoby, se vyšplhal na milion a půl. Mezi nejvíce ohrožené skupiny patří jednak neúplné rodiny, narůstá ale i fenomén tzv. pracující chudoby – tedy těch, kteří se navzdory tomu, že nepatří mezi nezaměstnané, ocitají ve ztížené životní situaci. Všechny tyto trendy bylo možné pozorovat již delší dobu – šly ruku v ruce se snahami především pravicových vlád osekávat sociální jistoty až na úplné minimum, ne-li ještě pod něj.
Říká se, že radikalizace nižších vrstev přichází s umenšováním rozdílů mezi těmi, kteří pracují a za svou práci berou málo, a těmi, kteří nepracují, a mají ještě míň. Tedy jakmile se rozdíl v příjmech mezi zaměstnanými a nezaměstnanými (příjmy ve formě sociálních dávek a příplatků) zmenšuje. Důkazem tohoto tvrzení byly opakované pokusy o pogromy v romských ghettech, stále otevřenější anticiganismus a kanalizace hněvu směrem k těm, kteří se z různých důvodů ocitli na společenském dně. Právě ta část společnosti, která tu „chodila na cikány“ a v internetových diskusích si vylívala kýbly zlosti, byla jinou částí společenského spektra (včetně toho politického) – tou vzdělanou a dobře zabezpečenou – dlouhodobě obviňována z neschopnosti, lenosti a kverulanství.
Jakékoliv, byť i značně vulgární snahy o zachování sociálních jistot, jako je bezplatné školství, zdravotnictví nebo právo na důstojné prožití stáří, se tu setkávaly s mnohem vulgárnějšími odsudky, rámovanými posměšným spíláním do lůzy, pátých kolon či nostalgiků toužících po pohodlí dob dávno minulých. Ti, jimž nehrozil bezprecedentní pád na dno, tu ostentativně opovrhovali těmi, kterým takový pád hrozil. Namísto dialogu napříč společností se objevovalo povýšené vylučování a ignorace. Je tedy absurdní si myslet, že v zemi, kde se tak dlouho tesal do kamene přemrštěný individualismus a politika „padni komu padni“, se najednou zjeví pochopení pro solidaritu s uprchlíky. Nebyli jsme jí totiž schopni ani k sobě samotným.
Když selže levice…
V dobách Nečasovy vlády se podařilo té části společnosti, která je označována za radikální levici, zformovat poněkud kulhající, přesto však do jisté míry funkční protivládní platformu. Jedním z nejvýraznějších hnutí let 2010–2013 byl ProAlt, celorepublikové uskupení Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ. Spojovalo výraznou část levicových intelektuálů, aktivistů, studentů i pracujících a snažilo se o artikulaci problematických momentů, které přicházejí s neoliberalismem. ProAlt patřil k důležitým kritikům systému zleva a dost možná to bylo jediné uskupení schopné vykročit směrem k těm, kteří nevládnou složitým jazykem vzdělané levice, a překonat hranice ghetta, v němž se levicově smýšlející lidé v posledních letech ocitli.
Po ustanovení Sobotkovy vlády hlas ProAltu utichl. Považuji za velkou chybu, že se tak stalo, a ještě větší chybou je, jakým způsobem k tomu došlo. Kooptace do systémových struktur patří k odvěkým otazníkům většiny antisystémových hnutí, a jakkoliv byly úmysly členů ProAltu podílet se na vládní politice jistě dobré, prostor pro levicovou politiku se tím zúžil a částečně přišla i o svou důvěryhodnost. Je samozřejmě možné, že angažmá některých aktivistů platformy na různých pozicích exekutivy přinese časem své ovoce. Osobně si ale myslím, že důsledně setrvat na kritických a protivládních pozicích by právě dnes bylo o dost důležitější. Ukazuje se totiž, že kompromisy, na které tato vláda byla ochotna přistoupit, oslabily českou parlamentní i mimoparlamentní levici a většina z nás, kteří se za takzvané autentické levičáky považujeme, rezignovala a přestala současnou vládu alespoň částečně považovat za levicovou.
Nejde čistě jenom o uprchlíky. Levice totiž musí dokázat skloubit pocit důvěry obyvatel v zachování svých životních standardů s důrazem na obecnější ideály. Něco takového se však podařilo naposledy v šedesátých letech a od té doby už nikdy. Étos změny, vtělený do pražského jara, v sobě zahrnoval schopnost promlouvat společnou řečí a spojovat materiální hodnoty s těmi nemateriálními. Teprve ve společnosti, která se o sebe nebojí, protože nemusí, můžeme realizovat vize, které možnosti jednotlivce daleko přesahují.
Obávám se ale, že něčeho takového dnes nejsme schopni. Parlamentní levice nedokáže zajistit těm, kteří ji volili, ani to, kvůli čemu ji volili. Natož aby se stala hnacím motorem společenské změny spojené s pochopením a realizací všech hodnot obsažených ve více než dvě stě let starém hesle volnost, rovnost, bratrství. Levice stojící mimo parlament se na jedné straně potýká s absencí autentického jazyka a kanálů pro šíření informací i s neschopností nalézt nejmenšího společného jmenovatele všech roztříštěných uskupení, které se na ose od anarchistů k levicovým liberálům nacházejí. A na straně druhé čelí sílící represi státního aparátu – paradoxně ze strany levice parlamentní.
Když selžou média…
Český mediální prostor utrpěl v posledních letech několik výrazných ran. Nejde jen o budování Babišova impéria. Novináři už dávno předtím ztratili schopnost vnímat jakékoliv společenské tření a svou prací důsledně přispívali k vytváření dvojí reality našich životů i problémů s nimi spojenými. Těch, o kterých se píše, přestože se dotýkají minima lidí, a těch, o nichž se mlčí, ačkoliv se dotýkají většiny. Kdykoliv se však objevila možnost zvýšit si prodejnost listu či návštěvnost webu přiložením pod kotel české nenávisti, přikrmením hoaxů a rozdmýcháním xenofobních nálad, média ji bez mrknutí oka využila. Při letmém pohledu na současnou mediální scénu se jednomu svírá hrdlo hrůzou. Otevřeně xenofobní je už většina periodik. Bulvarizace „osy zla“, již představují uprchlíci, islám a konec naší milované civilizace, dosahuje vrcholu.
Poučka, že čtenář/divák a médium, které konzumuje, tvoří spojené nádoby, začíná po letech absence kvalitní novinářské práce nabývat těch nejhorších možných obrysů. Poprvé za dlouhou dobu tak paradoxně mohou mít většinoví čtenáři opravdu pocit, že se jejich názorům dostává zadostiučinění, namísto toho, aby se právě dlouhodobým pečováním a kultivací mediálního prostoru předcházelo jejich reprodukci.
Kultura nenávisti
Iniciativa Islám v ČR nechceme přesto stále dokola – buď z trapnosti, anebo ze zvyku – předstírá, že je perzekvovaným spolkem. Není. Kdyby jím totiž byla, tak ani nevznikne. A je i vinou výše zmíněných faktorů, že se jí daří lépe než komukoliv jinému předstírat, že bojuje za svobodu, a ne proti ní. Plíživé ovládnutí veřejnosti islamofobními názory obnažilo nejen „západní“ a „demokratické“ hodnoty Martina Konvičky, jehož postoje hraničí s naprostým šílenstvím, ale i jeho následovníků. Sedmdesát let od konce druhé světové války tak ve jménu obrany naší milované Evropy před nájezdy novodobých barbarů necháváme volně působit to nejhorší, co kdy dokázala naše civilizace uvést v život: otevřenou nenávist na základě náboženského vyznání. Jsme svědky vyhlašování Kolaborantů dne, vyhrožování fyzickou likvidací „příznivců islámu“, napadání těch, kteří nahlas projeví nesouhlas s dnes již zcela běžným názorem, že je nutné potápět plavidla s uprchlíky ve Středozemním moři, nebo se postaví na stranu lidí, kteří napínají veškeré úsilí ke změně vlastní životní situace, přičemž je velmi pravděpodobné, že při takovém konání přijdou o život.
Už několik nocí mě pronásleduje takřka stejný sen. Češi si v něm zřídili tábory na převýchovu migrantů. Součástí přechodu na českou kulturu je kromě pití piva, neustálého pojídání vepřového masa, poslouchání Daniela Landy nebo otevřeného sexismu i hon na takzvané humanisty. Už několik dní se budím s nejistotou, jestli ta část „reality“, ze které se probouzím, není skutečná.
Ztratili jsme schopnost vést dialog. K jeho obnovení sice nedojde pouhým zjednodušováním, ale přes všechny obtížnosti, složitosti příčin a následků si jasně uvědomuji, že oněch 1 300 lidí, které má naše republika přijmout je v porovnáním s tím, co vyplavalo napovrch v posledních týdnech, naprosto nevinnou součástí jednoho z možných scénářů naší budoucnosti. I proto říkám: Refugees welcome, uprchlíci, vítejte! A přeji vám (ale i sobě, protože podle Konvičkových protokolů i webu White Media jsem zhruba stejný odpad jako vy), ať tu neskončíte nejen v táborech převýchovy, na hranicích či kandelábrech, ale ani jako bezprávná a laciná pracovní síla.
Autorka je dokumentaristka.
