Celostátní deník Blesk před měsícem spustil iracionální lživou kampaň proti inkluzivnímu vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením a hodlá v tom podle svých slov ještě několik dalších měsíců pokračovat. Web Datová žurnalistika sází na mediální gramotnost svých čtenářů a bude i nadále iracionální a manipulativní články vyvracet. Více než před rokem jsme se věnovali systému určování diagnózy lehkého mentálního postižení v České republice a poukazovali na skutečnost, že podle statistických údajů tuto diagnózu Česká republika neumí určovat. A také jsme upozorňovali na významnou souvislost mezi výskytem lehkého mentálního postižení a kapacitou zvláštních škol. Vysoký počet míst ve zvláštních školách totiž v celé řadě okresů vyvolává snahu tato místa stále dokola naplňovat.
Níže publikujeme otevřený dopis Tomáše Hečka, který problematiku vnímá z pozice rodiče a který analyzoval dosavadní publikační činnost deníku Blesk na téma inkluze. Hned první čísla jsou neradostná: od 22. února do 18. března 2016 Blesk publikoval na toto téma 32 článků, z toho 31 laděných negativně proti inkluzi, 1 neutrální.
Jak o inkluzi informuje své čtenáře čtenáře deník Blesk
autor analýzy: Tomáš Hečko
Ladění příspěvků
Kdo se k inkluzi vyjadřuje, resp. komu redakce nechává prostor
Skladba autorů, kteří o inkluzi píší
Otevřený dopis: Proč se nepodílím na bulvární kampani
Vážená paní Vetkovská,
dne 11. března jste mne oslovila s dotazem, zda bych jako rodič dítěte s Downovým syndromem neposkytl rozhovor deníku Blesk na téma inkluze. Přiznám se, že rozhodování, zda hovořit právě s vaším médiem, pro mne bylo těžké, protože nepatřím mezi vaše čtenáře. A protože se rád rozhoduji na základě ověřitelných informací, rozhodl jsem se zjistit, jakým způsobem o tomto velmi komplexním tématu váš list informuje.
Dne 22. února jste otiskli článek vašeho šéfredaktora Radka Laina „Slovo šéfredaktora Blesku: Stop škodlivé inkluzi“ a představili dokonce poněkud depresivní logo představující nešťastného osamělého žáka uprostřed prázdné třídy. Tímto grafickým symbolem od této chvíle označujete články týkající se problematiky inkluze. To samo o sobě je dost absurdní hned ze dvou důvodů. Jednak na inkluzi, tedy vzdělávání dítěte s postižením ve spádové škole, mají děti v České republice právo již jedenáct let (s výjimkou situace, kdy je kapacita spádové školy naplněna). Navíc inkluze znamená nikoliv vyloučení, ale naopak přirozené začlenění dítěte mezi zdravé spolužáky.
Do tohoto pátku 18. března bylo článků dvaatřicet a se zájmem jsem si je všechny přečetl. Jejich témata a titulky stručně shrnuji v přiložených grafikách, množství nepřesných, jednostranných, zavádějících či přímo lživých informací, které obsahují, zdaleka přesahuje rozsah tohoto otevřeného dopisu (a byly konec-konců mnohokráte vyvráceny jinde). Z 32 článků jich 31 vyznívá negativně proti inkluzivnímu vzdělávání, jeden (komentář k vyjádření premiéra Bohuslava Sobotky) pak neutrálně.
Mám-li výše uvedené stručně shrnout: váš list rezignoval na byť jen zdání objektivity a namísto informování vede kampaň – kampaň proti několika tisícům dětem s lehkým mentálním postižením, které využívají své právo a vzdělávají se (nebo se v budoucnosti chtějí vzdělávat) inkluzivně v běžných základních školách. Vedete kampaň také proti nám, rodičům.
Nevím, zda je vaší motivací čtenost nebo něco jiného, je mi to celkem jedno, nicméně musím bohužel konstatovat, že vaše rozhodnutí je politicky i podnikatelsky prakticky bez rizik. Útočíte na malou, zranitelnou a mediálně bezbrannou skupinu lidí, jejichž možnosti se ozvat jsou z mnoha důvodů prakticky nulové. Nejsem tak naivní, abych se snažil na vašem přístupu něco změnit.
Sama jste mi potvrdila, že o tématu budete psát „ještě několik měsíců“ a tento dopis si při nejlepší vůli přečte pár set lidí, zatímco vaše čtenost je mnohasettisícová. Přesto jen pro potřeby vlastního svědomí shrnuji to, co se čtenáři ve vašem listě nedočtou.
Nedočtou se o tom, že na řadě míst inkluze funguje a pro školy je zcela přirozenou součástí vzdělávání a výchovy všech školních dětí. Nemají ponětí o skvělých speciálních pedagozích, často terapeutech našich dětí, učitelích, ředitelích a asistentech pedagogů, kteří inkluzi a naše děti podporují.
Nedozví se o tom, jak se jako rodiče snažíme pomáhat a vycházet vstříc školám, protože chápeme jejich složitou pozici. Nedočtou se, že rozhodování, jakým způsobem naše děti vzdělávat, je velmi složité a děláme je po velmi důkladné úvaze.
Netuší, že chceme inkluzi pro naše děti ne kvůli tomu, že se neumíme vyrovnat s jejich hendikepem, ale protože jsme přesvědčení, že fungování ve zdravém kolektivu je tou nejdůležitější dovedností, kterou se musejí pro život naučit. Nedozví se, že respektujeme všechny rodiče, kteří se rozhodnou vzdělávat své děti mimo hlavní vzdělávací proud (kdo jiný pro ně může mít větší pochopení).
Nedočtou se o rodičích spolužáků našich dětí, kteří po počáteční nedůvěře pochopili přínos inkluze pro celý školní kolektiv. Unikne jim, že tak potřebnou metodiku a podporu rodin pro nás zajišťují z nemalé části neziskové organizace, zatímco pro část pedagogické veřejnosti nebo některá profesní pedagogická sdružení jsme především na obtíž. Takto bych mohl pokračovat ještě velmi, velmi dlouho.
Jak jste zřejmě pochopila, rozhodl jsem se na vaší kampani nepodílet. Mám za to, že i na české, nijak útlocitné mediální poměry, je za hranicí dosud myslitelného. Osobně si nepamatuji, že by kdy v Česku takto intenzivní, jednostrannou a cílenou kampaň proti právům malé a sociálně zranitelné skupiny občanů, včetně dětí, vedlo jiné, než otevřeně rasistické nebo extrémistické médium.
Tomáš Hečko
Co to je inkluzivní vzdělávání?
Inkluzivní škola přijímá všechny děti bez ohledu na jejich sociální situaci, vyznání, rodinnou konstelaci, postižení, rasu, příslušnost k menšině a vzdělává je individuálně podle jejich potřeb. Existence různorodosti je přitom vnímána jako obohacení a přínos.
Inkluzivní vzdělávání má své principy, kterými se liší od vzdělávání dětí se znevýhodněním v běžných školách formou integrace. Předmětem snahy zúčastněných není pouze umístění znevýhodněného dítěte do běžné školy, ale spíše přizpůsobení školy potřebám dítěte. Důraz je kladen na kvalitu vzdělávání a zdůrazňuje prospěch pro obě strany.
Inkluzivní vzdělávání neboli společné vzdělávání, je založeno na přesvědčení, že všichni žáci mají právo být vzděláváni ve skupinách se svými vrstevníky a mohou mít anebo mají prospěch se vzděláváním ve školách v místě bydliště. Učitelé, rodiče i další zainteresovaní, spolupracují a mají k dispozici dostatečné a odpovídající zdroje, které zohledňují potřeby začleněného žáka.
Inkluze z pohledu „normálního“ žáka: Vede ke vnímání odlišností mezi lidmi a světa takového, jaký je. Rozmanitý, plný nedokonalosti a nejistoty. Učí trpělivosti a toleranci k jinakosti a také ke schopnosti komunikovat s různými lidmi. (Na závěr se pokuste o soukromou definici, kdo je nebo není „normální“.)
Principy inkluzivního vzdělávání
- Všichni žáci a pracovníci školy jsou stejně důležití.
- Žáci se zapojují do školní kultury, vzdělávacího procesu a komunity.
- Školní prostředí, politika a praxe se mění tak, aby byla zohledněna různorodost žáků.
- Odstraňují se překážky v učení a zapojují se všichni studenti, tedy nejen ti, kteří mají určité postižení či jsou označeni jako „studenti se speciálními vzdělávacími potřebami“.
- Rozdíly mezi studenty jsou vnímány jako inspirace pro výuku, nikoliv jako problém, který je třeba řešit.
- Respektuje se právo žáků na vzdělávání v místě, kde žijí.
- Dochází ke zkvalitňování škol pro potřeby žáků i učitelů.
- Podporují se vzájemně prospěšné vztahy mezi školami a okolní komunitou.
- Inkluze ve vzdělávání je jedním z aspektů inkluze ve společnosti.
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]
