Filmový příběh o prvorepublikové herecké superstar, jehož umělecký přínos je podle tuzemských i zahraničních kritiků značně diskutabilní, pokud vůbec nějaký, se nevydařil kvůli režisérově doslovnosti a celkové nepřesvědčivosti, stejně jako kvůli ignorování historických souvislostí. Zřejmě chybí už jen dodat, že film vůbec není o Lídě Baarové.
Na Renčův film jsme upozorňovali na podzim 2014 v článku Renč se o státní podporu ucházel i na jaře: neuspěl. O co šlo? Státní fond kinematografie oproti dřívější praxi podpořit více děl tentokrát přidělil výraznou většinu finančních prostředků (15 z 25 mil. Kč) jedinému filmu, Renčově Lídě Baarové. Sedm radních se od rozhodnutí distancovalo: „Naše stanovisko není založeno na odporu k jinému názoru, nýbrž na odporu k nestandardnímu a netransparentnímu postupu mimo stanovená pravidla. Tímto postupem se rozhodování Rady Fondu stává nesrozumitelným a celá Rada ztrácí na důvěryhodnosti.“
Datová žurnalistika na základě dat SFK poukazovala, že stejný film se žádostí o státní podporu na jaře téhož roku neuspěl, a zjišťovala, co se během uvedeného půl roku změnilo: Renč navýšil rozpočet filmu ze 60 na 80 mil. Kč a v hodnocení si významně polepšil zejména ve formalitách, jako je srozumitelnost žádosti a srozumitelnost rozpočtu a finančního plánu, zatímco např. v kategorii Kredit žadatele zůstal i nadále v dolní polovině žebříčku žadatelů a v kategorii Přínos a význam pro českou a evropskou kinematografii se v hodnocení dokonce ještě propadl).
Hodnocení Státního fondu kinematografie v roce 2014
Porovnání, jak vypadal podíl udělené podpory českým celovečerním filmům na jaře 2014 a jak na podzim téhož roku (v obou případech se rozdělovalo 25 mil. Kč):
Daniel Landa uvádí…
Nacistické Německo, tehdejší aktéři na politické scéně, pochoďáky, řev, násilí, hromadné vraždění a propagandistická masáž, že Židé (alternativně jinověrci, barevní, přivandrovalci) ztělesňují veškeré zlo světa, dodnes fascinuje slušnou řádku lidí, kteří se všelijak organizují. Málokteré „hobby“ přitahuje v takové míře figury veskrze bizarní jako posedlost absolutní mocí nad člověkem. Někdy jde o neškodné místní blázny, jindy o aktivnější jedince, občas o lidi velmi činorodé.
Klub vojenské historie ani Evropští patrioti nejsou žádní náckové. V civilu nosí placku s nápisem Stop rasismu (vyobrazená černá postava na ní mlátí tři bílé) a prsten s hákovým křížem.
Obecní blázen publikuje nesmyslné zápisky, v nichž motá páté přes deváté a plete si Lídu Baarovou s Adinou Mandlovou, aktivnější a příčetnější Jaromír Pytel alias DJ Ferda a další lidé z Dělnické strany (sociální spravedlnosti) účinkují ve filmovém komparzu na základě smlouvy podepsané s producentem filmu, jímž není nikdo jiný než Daniel Landa (společně s Jiřím Jurtinem, Peterem Kovarčíkem a Danielem Severou). Režisér Renč po-cho-pi-tel-ně o ničem neví a vůbec celé je to nesmysl.
Hajlovat ani nosit háknkrojc se v těchhle končinách nesmí, může se ale spiklenecky pomrkávat zpoza všelijakých číselných symbolů (88 = HH = Heil Hitler nebo Heinrich Himmler, 18 = AH = Adolf Hitler) nebo run, nejnověji matky run Hagal.
Ta samozřejmě není míněna jinak než jako starodávný symbol destrukce i zrodu, jako most mezi starým a novým světem, mezi živými a mrtvými… a mimo rekvizit Daniela Landy, slavnostní košile Filipa Renče, smokingu Fawada Nadriho, jednoho z Landových společníků, viz foto z premiéry filmu, ji můžeme pozorovat i ve volné přírodě či jako dekorativní architektonické prvky.
Z pražské premiéry filmu Lída Baarová
Jakékoli jiné interpretace nejsou nic víc než fantasmagorie sluníčkářů a o nějakém nacistickém a neonacistickém zneužívání starogermánské symboliky, kdy znak nosívali vojáci Wehrmachtu a severské jednotky Waffen-SS, nemůže být ani řeči.
Přísaháme na Ódinův oštěp a Thórovu svastiku, že Landa nikdy nezpíval nic rasistického, že Jaromír Pytel je bojovník proti nacismu, Filip Renč nikdy nevylíčil například Romy jako nebezpečnou a krvelačnou menšinu a vůbec že všichni dotčení dlouhodobě zastávají nenásilné a smířlivé postoje, jen si občas trochu zahajlují, pardon, zaprovokují („prostě opilý mejdan, sranda na Drakulovi“). A pokud by se někomu zdálo, že to je jinak, jenom nepochopil jejich geniálního ducha, ani jejich neméně geniální smysl pro humor.
Daniel Landa
Je to podobné jako nachomýtnout se k jistému muzikantovi (že se kdysi hudebně podílel na Renčových Rebelech je v těchto souvislostech zřejmě jen komická souhra náhod) a sledovat jeho dětinskou radost, že se mu podařilo do jakéhosi jinglu propašovat tóny píšťal z nacistických pochoďáků. Jsou prakticky neodhalitelné, tedy i neškodné, vlastně směšné, jen dávají těm, co vědí, jakýsi pocit sounáležitosti.
Přesně tenhle osobní mikrozážitek se člověku vybaví při pohledu na fotografie z premiéry filmu, na níž „spiklenci“ označkovaní matkou run pózují fotografům.
Veřejně jsme si zahajlovali, jachacha
Od téhle partičky, která si ze života Lídy Baarové nemohla vybrat jinou část než právě pletky s říšským ministrem propagandy, se člověk pochopitelně nedozví ani zlomek toho, co je veřejně známo už roky kupříkladu od Josefa Škvoreckého, Ondřeje Suchého, Stanislava Motla nebo z dokumentů Heleny Třeštíkové.
Renčův film nepřináší nic než přehlídku načančaných dvourozměrných figur, jež své historické předlohy vinou mizerného scénáře i režie často nechtěně karikují.
Avizovaná lovestory nevšední krasavice s nacistickým pohlavárem se nekoná už třeba jenom proto, že tvůrci nasadili postavě Josepha Goebbelse neměnný jakoby-ďábelský výraz, do kterého se prostě zamilovat nejde, ačkoli z dobových fotografií je zřejmé, že „Kozel z Babelsbergu“ měl značně živou mimiku. A pak jsou tu všechny tyhle hérečky, které vždycky byly, jsou a budou jenom povrchní a závistivé povětrnice, jak vyrozumíme z filmových dialogů Lídy Baarové s Adinou Mandlovou a Ljubou Hermanovou. Kdo by se pokoušel hledat složité odpovědi, zkoumal motivy jednání historických postav, kdo by komplikoval filmový příběh nějakou faktografií, když cíl je zcela jiný?
Vandasovci v komparzu, spoluproducent Landa si v pracovní verzi vášnivě užil německý dabing samotného Führera a tomu všemu sekunduje Fawad Nadri, prezident Česko-afghánské smíšené obchodní komory, který je stejně jako koproducent Jiří Jurtin společníkem v Landově společnosti Žito 44. (Na okraj: „V roce 2008 informovala televize Nova, že se policie chystá Nadriho obvinit, protože se jako člen organizované skupiny podílel na vydírání. Nadri to popřel a případ neměl žádnou oficiální dohru. Důležitější je, že komora má pomáhat českým firmám prosadit se v Afghánistánu. Nova v té souvislosti zmínila i spor komory se zbrojařskou společností Imex, která do Afghanistánu měla dovážet střelivo,“ psal před dvěma lety týdeník Euro.)
Člověku se pak neodbytně krade na mysl, že u Lídy Baarové vůbec nejde o nějaký umělecký záměr, ale o pokus beztrestně si zahajlovat, užít si fascinující dobovou atmosféru, nechat říšského ministra propagandy zopakovat nenávistné řeči o Židech a mít to pěkně zdokumentované.
A pak je tu, s přihlédnutím k údajným patnáctiletým přípravám filmu, ještě smutnější možnost: Svět mentálně nedospělých obdivovatelů nacismu je zoufale jednoduchý a hloupý.
