Potkáváme je na sociálních sítích, vysoko v horách, ve fitness centrech, pod mořskou hladinou, na univerzitách. Někteří chtějí zvolnit tempo, jiní startují novou kariéru. Je jim kolem šedesáti, ale do důchodu se rozhodně nechystají. Třeba švýcarská průvodkyně a propagátorka turistiky s dětmi a pro děti, vystudovaná novinářka Edith Zweifelová, která se později našla právě v oblasti cestovního ruchu.
„Neumím si představit, že dalších 30 let budu jen sedět doma a nic nedělat. Takže si plánuji třetí věk. A mám kamarádku, která by se ke mně ráda připojila. Ženy ve Švýcarsku chodí do důchodu v 64 letech, muži v 65 letech. A bude se to prodlužovat. Lidé se dožívají vyššího věku, mladých není tolik, proč bychom tedy měli sedět doma?“ Edith Zweifelová pracovala pětadvacet let jako novinářka, pak byla dlouho tiskovou mluvčí švýcarské centrály pro cestovní ruch v Curychu, provozovala restauraci, a když potřebovala na čerstvý vzduch, vyzkoušela si práci zedníka. „Mám mnohem více síly než většina žen a možná i mužů. Hodně jsem sportovala, závodila na běžkách, trénovala judo, zápasila jsem také s muži. Měla jsem vždy štěstí, že jsem se dostala k různorodé práci, která mě bavila,“ svěřila se v rozhovoru médiím.
„Cítím se na vrcholu sil,“ říká o sobě také šedesátiletá americká modelka a herečka Christie Brinkley, hvězda magazínu Sports Illustrated z přelomu 70. a 80. let, která se ve výborné kondici drží i po pětatřiceti letech. Podobných příkladů najdeme spoustu. Třeba českou radioložku Annu Šimůnkovou, která oslavila nikoli šedesát let věku, ale už šedesát let v práci v nemocnici Na Bulovce.
Předdůchodová generace však stále čelí předsudkům, jak jsme informovali v minulém dílu, a konkrétně český trh práce přichází zbytečně brzy o zkušené lidi, kteří o práci stojí.
Socioložka Jaroslava Marhánková ve své studii Postavení lidí 50+ ve společnosti poukazuje na řadu empirických výzkumů z českého prostředí, které ukazují, že lidé často odcházejí do důchodu ne z vlastní iniciativy, ale protože je jejich zaměstnavatel již nepotřebuje. „Při šetření ČSÚ v roce 2012 každý dvacátý neaktivní důchodce nebo důchodkyně uvedli, že hlavní příčinou odchodu z aktivního života byla ztráta zaměstnání a nemožnost najít si jiné. Více než pětina ekonomicky neaktivních důchodců mladších 70 let uvedla, že si přála v době ukončení své pracovní činnosti dále pracovat.“
Pracovní život v číslech
V porovnání s dalšími evropskými zeměmi jsou čeští muži na 14. příčce: ekonomicky aktivní jsou v průměru 37 let. Islanďané pracují déle o 9 let, Švýcaři o 7 let, Nizozemci a Švédové pak o více než 4 roky. Češky se v délce ekonomické aktivity propadají až na 18. příčku, na pracovním trhu se udrží o 7 let kratší dobu (30 let) než muži. Islanďanky pracují déle než Češky o 12 let, Švýcarky a Švédky o více než osm let.
Rozdíl v délce ekonomické aktivity žen a mužů je pak v České republice čtvrtý nejvyšší z osmadvaceti porovnávaných evropských zemí; jinými slovy české ženy se na pracovním trhu udrží s mnohem většími obtížemi než muži. V severských a pobaltských zemích je délka pracovního života žen a mužů přibližně stejná, Litva je dokonce jediná země, kde je průměrná délka pracovního života žen delší než mužů.
Nejkratší pracovní život žijí muži v Maďarsku, Litvě, Bulharsku, Chorvatsku, Polsku, Rumunsku a Lotyšsku (31,2 – 34,6 let). V těchto státech je zároveň nejnižší naděje dožití (od 68,0 let v Litvě po 73,6 let v Chorvatsku).
Uvedené statistiky poukazují na to, že starší pracující opouštějí trh práce relativně brzo i za cenu finanční penalizace spojené s předčasným odchodem do důchodu. Důvodem však není nižší ochota pracovat; podle empirických výzkumů se starší zaměstnanci ve svých postojích k zaměstnání neliší od mladších ročníků. „Na úrovni hodnot tedy nelze hovořit o tom, že by tato kategorie preferovala ekonomickou neaktivitu. Svou roli tak sehrávají spíše podmínky na trhu práce, které starší pracující výrazně znevýhodňují. Bezprostřední zkušenost se ztrátou práce u sebe či u někoho blízkého, protože se zdál zaměstnavateli příliš starý, má podle empirického šetření 32 % populace,“ upozorňuje socioložka Jaroslava Marhánková. Stejné procento obyvatel má také vlastní nebo zprostředkovanou zkušenost týkající se nepřijetí do zaměstnání z důvodu vyššího věku. Nejčastější problém s přijetím do zaměstnání přitom uvádějí především lidé ve věku 55–59 let. Věkové skupiny 45–59 a 60–64 let nejčastěji uvádějí přímou zkušenost se ztrátou zaměstnání z důvodu věku.
Podle loňského šetření Českého statistického úřadu pětina aktivních důchodců pracuje hlavně z nefinančních důvodů. „Respondenti se vyjadřovali, že je práce baví nebo si chtějí udržet sociální kontakty na svém pracovišti. Mezi nefinanční důvody patří i případy, kdy respondenti nebyli schopni sehnat náhradu ve své práci nebo nenašli osobu, které by předali své podnikatelské aktivity. Relativně nejčastěji uváděli nefinanční důvody specialisté, techničtí a odborní pracovníci a pracovníci ve službách a prodeji,“ zmiňují ve zprávě statistici.
Pozn.: Střední délka života (naděje dožití) vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné (zpravidla delší) období. Jde o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce.
Ukazatel se nejčastěji používá ve formě „Střední délka života při narození“ nebo „Naděje dožití při narození“, ve které vyjadřuje průměrnou délku života osoby právě narozené za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila.
