O pořádání olympiády usilují města proto, aby zvýšila svoji prestiž, nalákala turisty a dala důrazně najevo, „že na to mají“. Kromě toho jim plynou příjmy z prodeje lístků či televizních práv. Olympiáda je navíc vhodnou příležitostí, jak vylepšit infrastrukturu a provést dlouho potřebné rekonstrukce. „Pravděpodobnost, že olympiáda skončí v deficitu, je stejná jako možnost, že muž porodí,“ řekl starosta Montrealu Jean Drapeauas předtím, než právě „jeho“ letní olympiáda v roce 1976 skončila obří ztrátou. Dluh ve výši 1,5 miliardy dolarů totiž město splatilo teprve v roce 2006.
Co se vlastně počítá?
Jak se z finančního pohledu dařilo pořadatelům zimních olympijských her v posledních třiceti letech? Konečný účet – tedy výše celkového zisku či ztráty – není u většiny měst známý. Neexistuje totiž jednotná metodika, navíc existuje řada “neviditelných” nebo obtížně vyčíslitelných položek (například příliv turistů do někdejších olympijských středisek, přínosy nové dopravní infrastruktury nebo “újma” ostatních subjektů ve státě, které by jinak získaly peníze investované do her). Olympiáda má jednak náklady operativní, mezi něž patří zajištění zaměstnanců, bezpečnosti či administrativy. Ty nese organizační výbor. Dále jsou to náklady na výstavbu sportovišť, olympijské vesnice a dalších budov. Ty platí pořadatelské město, stát nebo soukromí investoři. Třetí náklady jsou nepřímé, spadá sem například vylepšení silnic nebo ubytovacích služeb.
V následující vizualizaci můžete údaje filtrovat podle jednotlivých měst či podle pořadatelských zemí. USA a Kanada pořádaly zimní olympiádu v uplynulých třiceti letech dvakrát, avšak ani součet nákladů za všechny čtyři severoamerické olympiády nepřekonal ani Nagano, natož Rusko. Všechny pořadatelské země pak skončily v hluboké ztrátě. Kromě korupčních afér, falšování rozpočtů a nereálných očekávání návratu investic, stojí za zmínku, že například Japonsko účetní doklady na příkaz zástupce generálního tajemníka Olympijského výboru spálilo. Více se dočtete níže.
Pořadatelům této zimní olympiády se nedařilo prodat všechny vstupenky, navíc měli potíže s nedostatkem dopravních prostředků, které by návštěvníky do olympijského areálu vůbec dopravily. Problémy byly i s ubytováním. “K dispozici bylo pouze 5600 lůžek, takže 50 tisíc návštěvníků muselo hledat hotel ve vzdálených městech,” uvádí analýza Ten debt sentences na webu BCBusiness. Slogan “Welcome world, we are ready” (tedy “Vítej, světe, jsme připraveni”) tedy vyzněl spíše jako špatný vtip.
Již před skončením olympiády organizátoři dlužili šest milionů dolarů – poměrně velká částka na město se zhruba třemi tisíci obyvatel. Federální vláda už navíc nebyla ochotna poskytnout více než dosavadních 90 milionů dolarů (zhruba tři čtvrtiny posloužily na konstrukci sportovišť). Nakonec zasáhl stát New York. Jeho vláda dluhy uhradila výměnou za hokejový stadion, rychlodráhu a několik lyžařských můstků.
1984 – Sarajevo (Jugoslávie)
Olympiáda, která měla vést k turistickému oživení jedné z tehdejších jugoslávských republik, dodnes patří k hlavním událostem v novodobé historii Sarajeva. Pořadatelství her si vyžádalo výstavbu olympijské vesnice pro více než čtyři tisíce osob, hotely pro 30 tisíc návštěvníků či apartmány pro zhruba pět tisíc novinářů. Kvůli olympiádě také vzniklo v Bosně a Hercegovině 160 kilometrů nových silnic, město zrekonstruovalo hlavní nádraží či národní divadlo. Stejně tak bylo třeba vybudovat bobovou a sáňkařskou dráhu – tyto projekty vyšly při tehdejším kurzu na 4,5 milionu dolarů. V současnosti se však obě dráhy objevují na seznamech nejznámějších opuštěných olympijských staveb. Další objekty, třeba stadion, bylyponičené během války v roce 1991. Zajímavostí je, že významným zdrojem financování se staly veřejné dary – kromě asi tří tisíc firem přispělo také na 1,2 milionu místních občanů. S vládním návrhem zvýšit kvůli olympiádě daně souhlasilo v anketách 96 procent populace.
1988 – Calgary (Kanada)
Po finanční katastrofě, kterou skončila letní olympiáda v Montrealu 1976, se další kanadské město snažilo zvládnout pořádání – tentokrát zimních – her lépe. Organizátoři slibovali zisk až 150 milionů dolarů. Téměř deset let se zdálo, že tento cíl vyšel. Šetření z roku 1999 ovšem ukázalo, že pořadatelé “zapomněli” do účetnictví zařadit výstavbu sportovišť za 461 milionů dolarů.Téměř deset let se zdálo, že tento cíl vyšel. Šetření z roku 1999 ovšem ukázalo, že pořadatelé “zapomněli” do účetnictví zařadit výstavbu sportovišť za 461 milionů dolarů. “Největším přínosem této olympiády byla konstrukce sportovišť, především stadionu Olympic Oval – první kryté bruslařské rychlodráhy, na které od té doby vyrůstají nové generace kanadských olympioniků,” uvádějí autoři studie Ten debt sentences. Olympijské hry také napomohly tomu, jak se kanadské město rozrostlo. Zatímco v roce pořádání olympiády mělo 657 tisíc obyvatel, nyní jich tu žije zhruba 1,2 milionu.
1992 – Albertville (Francie)
Podobně jako v jiných zemích měla i tato olympiáda vytáhnout místní ekonomiku z problémů a přivést další turisty do Savojských Alp. Vzhledem k tomu, že si z pořádání her chtěla kousek ukrojit i okolní města, tak bylo celkem 57 olympijských událostí rozdělených do třinácti lokalit na 620 kilometrech čtverečních. To se stalo logistickou noční můrou. Přímo v Albertville se nakonec odehrály pouze úvodní a závěrečná ceremonie a několik bruslařských soutěží. Jen na místní infrastrukturu vydala francouzská vláda 1,1 miliardy dolarů. Dalších 189 milionů dolarů Francouzi utratili za výstavbu nebo vylepšení sportovišť. Aby toho nebylo málo, návštěvníků přijelo méně, než se čekalo – podle studie pařížského profesora Wladimira Andreffa Why is the cost of sports mega-events so often underestimated? se 800 tisíc lístků vůbec neprodalo. Výsledkem se stala ztráta 67 milionů dolarů, průměrný dluh na obyvatele činil 2400 dolarů. Očekávaný turistický boom se nedostavil, některá místa (například Courcheval nebo Val d’Isere) si ale od té doby mohou chválit lepší dopravní spojení.
1994 – Lillehammer (Norsko)
Olympiáda v Norsku se konala pouze dva roky po Albertville – důvodem bylo rozhodnutí, že zimní a letní hry by se neměly konat ve stejnou dobu, takže se nově začaly střídat. Navzdory slibům, že olympiáda, do které stát investoval zhruba 1,2 miliardy dolarů, pomůže středisku s 23 tisíci obyvateli získat turistickou popularitu, zkrachovalo 40 procent nově postavených hotelů. Dvě sjezdovky organizátoři museli prodat za méně než milion dolarů, aby se vyhnuli bankrotu. “Očekávalo se, že dlouhodobě vzroste zájem turistů o 15 procent,” uvádí ve studiiMega-events and impacts on tourism Jon Teigland. Hry ale pomohly cestovnímu ruchu jen těsně před hrami a dva roky po nich. Tato olympiáda je označovaná jako “první zelené hry”. Pro automobily platil v šedesátikilometrové vzdálenosti od olympijského areálu zákaz vjezdu – k dopravě návštěvníků se využívaly školní autobusy (které se uvolnily díky celostátnímu “olympijskému” volnu). Okolí rychlobruslařské dráhy ve tvaru obrácené vikingské lodi bylo dokonale lemované stromy. Ty měly chránit migrující arktické ptáky před olympijským hlukem. Firma, která měla na starost výstavbu bobové a sáňkařské dráhy, dokonce musela platit pokutu 7400 dolarů za každý strom, který byl kvůli tomu pokácen, uvádí studie Ten debt sentences.
1998 – Nagano (Japonsko)
Přesný finanční výsledek olympiády nebude nikdy známý – účetní doklady byly totiž na příkaz zástupce generálního tajemníka Olympijského výboru spáleny. Jak ale uvádí CNBC, jen infrastruktura měla přijít na 10 miliard dolarů, sportoviště pak na 800 milionů dolarů. Olympijský dluh na rodinu činil pět let po skončení akce zhruba 30 tisíc dolarů. Jen pro připomenutí, od počátku devadesátých let se Japonsko potýkalo s obrovskou dluhovou krizí. Paradoxně navíc utrpěli tamní hoteliéři. Výstavba rychlovlaku za sedm miliard dolarů, který překoná vzdálenost mezi Naganem a Tokiem místo původních tří hodin za 79 minut, totiž vedla k tomu, že lyžaři začali cestovat do Nagana jen na jednodenní výlety. Problémy vyvstaly už během olympiády, protože i během té řada návštěvníků raději dojížděla z hlavního města Japonska. Místní organizační výbor tak musel těsně před zahájením her zrušit rezervaci u zhruba čtyř tisíc pokojů. Po olympiádě zůstala většina objektů nevyužitá nebo má zcela jiný účel než původně. Například ocelová aréna ve tvaru létajícího talíře nyní slouží jako rekreační centrum, z dalšího stadionu je bazén, z masivní haly, která fungovala jako tiskové středisko, supermarket. Z hlavního náměstí, kde se konaly slavnostní ceremonie, se stalo parkoviště.
2002 – Salt Lake City (USA)
Zimní olympiáda v Salt Lake City v americkém státě Utah se stala jednou z nejnákladnějších vůbec. Celkové náklady se vyšplhaly nad dvě miliardy dolarů, z toho 500 milionů plynulo na zajištění bezpečnosti. Tyto náklady lze rozpočítat i jinak: 114 milionů dolarů na den olympiády nebo 817 tisíc dolarů na soutěžícího sportovce. Ještě před zahájením her tamní olympijský výbor rezignoval kvůli korupčnímu skandálu – měl utratit miliony dolarů za to, aby město získalo pořadatelství. Organizátoři tvrdí, že dohromady se na pořádání olympiády podařilo vydělat 100 milionů dolarů, a to díky lukrativním televizním dohodám a zvýšenému zájmu turistů. Provoz na vlecích se v prvních šesti letech po skončení her zvýšil o více než třetinu, uvádí server CNBC. Podle studie Ten debt sentences ale tento zisk nezahrnuje peníze, které do olympiády nalila federální vláda – z kapes daňových poplatníků mělo jít na hry až 1,3 miliardy dolarů.
2006 – Turín (Itálie)
Italští politici doufali, že zimní olympiáda napomůže oživit ekonomiku města, na které dopadly problémy automobilky Fiat. Ještě před zahájením olympiády ale akci provázely korupční skandály a finanční strasti, které málem vedly k bankrotu projektu ještě před zahájením olympiády. Samotné hry se navíc potýkaly s nízkou návštěvností. Mimo jiné proto, že se na webu, kde byly k dostání online lístky, vyskytovaly poruchy. Problémy řešili organizátoři všelijak – například se vzdali pořádání paralympiády, která tradičně následuje, a prodali práva soukromé společnosti za 40 milionů dolarů. Kromě toho vláda schválila finanční injekci v hodnotě 159 milionů dolarů.
2010 – Vancouver (Kanada)
Kanaďané na další zimní olympiádě, která se u nich konala, sice vyhráli čtrnáct zlatých medailí, z finanční kocoviny se ale země stále ještě probouzí. Ještě před deseti lety se náklady odhadovaly na 600 milionů dolarů, postupně se ale pořadatelství podražovalo – například výdaje na bezpečnostní protiteroristická opatření byly oproti původním plánům pětinásobné, šlo o 900 milionů dolarů. Do problémů se Vancouver dostal hlavně kvůli olympijské vesnici nazvané MilleniumWater. Politici při výstavbě doufali, že zaštiťují luxusní projekt, ze kterého se po skončení olympiády stane jedna z nejprodávanějších obytných ploch v Severní Americe. Do toho ovšem přišla úvěrová bublina na přelomu tisíciletí. Podlestudií kanadského profesora Roba VanWynsberghea olympiáda neměla zásadní vliv na příliv turistů do města. Co se týká infrastruktury, dočkal se Vancouver nové dálnice (například známá Sea to Sky Highway), rychlého spojení s letištěm nebo nového obrovského konferenčního centra. Jak ale VanWynsberghe vypočítal, dvanáctina těchto projektů se zaplatila z vyšších daní. Vláda tvrdí, že 74 procent veřejných výdajů plynulo právě na dlouhodobé projekty, které bude možné využívat i po skončení her. Předpokládaný dluh činí podle CNBC miliardu dolarů.
2014 – Soči (Rusko)
Hry v Soči jsou již nyní považovány za nejnákladnější vůbec. Předběhnou i Čínu, která za letní olympiádu v Pekingu dala před šesti lety odhadem 40 miliard dolarů. Letní hry měly ovšem tehdy na programu třikrát více akcí, upozorňuje BusinessWeek. V roce 2007 přitom ruský prezident Vladimir Putin sliboval, že hry vyjdou “jen” na 12 miliard dolarů. BusinessWeek ale cituje ruského ministra sportu Dmitrije Kozaka, podle něhož je 51 miliard zavádějící číslo. Přímo s olympiádou podle něj souvisí šest miliard dolarů. Zbytek “putoval do rozvoje infrastruktury, který by bylo třeba udělat v každém případě”. Podle listu Rt.com ještě loni pouze 13 ze 424 nových objektů souviselo se sportem. Olympiáda si vyžádala například novou železnici z města Adler do 48 kilometrů vzdáleného horského resortu Krasnaja Poljana za přibližně 8,6 miliardy dolarů. Skokanský můstek musel být několikrát přestavěn, což jej postupně zdražilo ze 40,5 milionu na 269,6 milionu dolarů.
Zdroje: Aktuálně.cz, Yeseter Now
